Články

Když sami sobě položíme otázku, jak voní podzim, každý si odpoví jinak. Ale mnoho lidí se určitě ve svých představách shodne.

Bude to znít neuvěřitelně, jsem si toho plně vědoma, ale knihy z antikvariátu pro mě mají zvláštní kouzlo. Hned první záhadou je otázka, kdo je vlastnil přede mnou.

Ležel v závěji a leskl se. Úplně maličký, kdokoli by ho mohl přehlédnut, ale zrovna mě uhodil do očí. Na dlani bez rukavice studil, pokrytý ledovou vrstvou vypadal skoro kouzelně.

Někdo zvoní. Opírá se o zvonek vší silou. Zní to nedočkavě skoro to vypadá, jako by šlo o životně důležitou událost. Dívka vstala z pohodlného křesla, kde si právě četla a rozevřenou knihu položila hřbetem nahoru na područku. Stejně se za chvíli vrátí, za těch pár minut, než zjistí, kdo se dobývá k nim domů, se s knihou beztak nic nestane.

Oldřich věděl, že by se mu bratři smáli. Další neúspěch v loži manželském… Jaromír neměl co říkat, ten ho nemohl ohrozit, nikdy už nebude mít potomka. Ale Boleslav III. se mu bude smát, a taky se bál, co by tomu řeklo okolí, kdyby se velmoži dozvěděli, že není schopný zplodit potomka a dědice.