Vím, že ta dvě slova velikonoce a ekologie nejsou zrovna v návaznosti na sebe s přicházejícími křesťanskými svátky nic poetického, ale až do doby, kdy si uvědomíme, že pro barvení vajíček se dříve používaly úplně jiné prostředky, než dnes používané barvy z úhledně zabalených malých papírových pytlíčků, či tabletek zakoupených v drogerii.
Některá díla jsou tak známá, že se považuje za všeobecný rozhled, pokud je člověk viděl, nebo aspoň ví, o co v nich jde. Mezi ně patří i Nikola Šuhaj Loupežník od Ivana Olbrachta a divadelní zpracování nesoucí název Balada pro banditu. A právě tím, že nám ho učitelé neustále vnucují, mi docela znechutili návštěvu divadla, kam jsme se vydali - jak jinak - se školou. Ještě pár hodin před odjezdem do Mladé Boleslavi jsem si pohrávala s myšlenkou, že zůstanu doma. Ale jsou herci, pro jejichž výkony jsem ochotna přetrpět i představení, které mě jinak vůbec nezajímá.
Tentokráte o rybách a netopýrech.
Obecně vzato se vyhýbám dílům, která rozvířila mediální hladiny. Prvním příběhem, který to odnesl, se stala čarodějnická série o kouzelníkovi Harry Potterovi. První díl jsem si přečetla, když mediální humbuk kolem knih trochu utichl (a vzal si na paškál filmové zpracování.
Děda Zdvořáček již z dálky spatřil sousedku babku Babánkovou, jak se od místního obchodního centra blíží k jejich společnému bydlišti. Měla před sebou natažené ruce, jako by byla náměsíčná a něco v nich posvátně nesla, aby okolí nevidělo o co jde, měla přes předmět přehozen šátek, který běžně nosila na svých prošedivělých vlasech.