Velikonoce se slaví již od pohanských dob jako svátek rovnodennosti. Tomu odpovídají také jídla, která jsou při těchto slavnostních příležitostech podávána. V celé ředě případů se jedná o jídla, která měl venkovský, ale i městský člověk k dispozici, které mu dávala příroda.
Rozhodla jsem se, že letos budu jezdit do divadla v Mladé Boleslavi s naším školním Klubem mladého diváka. Naposled jsme zavítali na Osiřelý západ irského dramatika Martina McDonagha a jediné, co jsme věděli, bylo, že půjde o černou komedii s nadějí pro každého. Kdo autora trochu zná, mohl předpokládat sprostou mluvu, brutální vtípky a násilí - není divu, ze hra není přístupná divákům do čtrnácti let.
Vím, že ta dvě slova velikonoce a ekologie nejsou zrovna v návaznosti na sebe s přicházejícími křesťanskými svátky nic poetického, ale až do doby, kdy si uvědomíme, že pro barvení vajíček se dříve používaly úplně jiné prostředky, než dnes používané barvy z úhledně zabalených malých papírových pytlíčků, či tabletek zakoupených v drogerii.
Některá díla jsou tak známá, že se považuje za všeobecný rozhled, pokud je člověk viděl, nebo aspoň ví, o co v nich jde. Mezi ně patří i Nikola Šuhaj Loupežník od Ivana Olbrachta a divadelní zpracování nesoucí název Balada pro banditu. A právě tím, že nám ho učitelé neustále vnucují, mi docela znechutili návštěvu divadla, kam jsme se vydali - jak jinak - se školou. Ještě pár hodin před odjezdem do Mladé Boleslavi jsem si pohrávala s myšlenkou, že zůstanu doma. Ale jsou herci, pro jejichž výkony jsem ochotna přetrpět i představení, které mě jinak vůbec nezajímá.
Tentokráte o rybách a netopýrech.