Literární soutěž „Veverušák“

Žil byl malý kocourek Timmy. Měl moc hodně lidí a ti lidé hodně cestovali. Do Itálie, Ruska, Austrálie a do jiných zemí. Naposledy cestovali do Švédska. Trvalo jim to dva dny. Když tam dorazili, Timmymu se tam nelíbilo, tak hned utekl. Bloudil, bloudil, až byla noc. Když tak bloudil, našel si popelnici. Timmy si řekl, že v té popelnici bude něco dobrého k jídlu. Najednou v popelnici zapraskalo a vyskočila kočka. Timmy se do ní zamiloval a řekl jí, že se s ní může vrátit domů. A tak se vrátili, lidé měli radost, že se jim kocourek neztratil a říkali mu: „Ty jsi našel kamarádku!“.

Byla, žila jedna veverka, která měla kamarádku myšku. Každý den si spolu od rána až do večera hrály. Jednoho dne byla myška nemocná, takže veverka nevěděla, co dělat. Maminku napadlo, že by veverka mohla jít za myškou a hrát stolní hry. Takže se zase zabavily. Jednoho dne veverka musela jít za tetou Veverkovou, protože měla narozeniny. Veverka ale maminku přemluvila, aby šla myška s ní. Když vyrazily, začaly hned zpívat tuhle písničku: „My jsme dvě kamarádky a každý den spolu máme veselé hrátky.“ Tak jim cesta utekla velmi rychle. A najednou zjistily, že už jsou u tety, které hezky popřály, a ona jim za odměnu uvařila horkou čokoládu.

Ou…, to je mi ale krásné ráno. Na obloze svítilo sluníčko, ptáčci poletovali, nádherně zpívali a maminka už chystala snídani. Dovolte, abych se vám představil, jmenuji se Šimon, jsem vtipný, chytrý, vynalézavý, ale taky tvrdohlavý. Taťka vždycky říká: „Šimonku, ty jsi tak tvrdohlavý, že by si mohl zatlouct i hřebík bez kladívka.“ No jo, něco na tom bude. Líbí se mi jedna slečna, která bydlí hned naproti, ale vždycky, když si spolu povídáme, tak se akorát dohadujeme a říká mi: „Ty jsi teda tvrdohlavý.“ Zrovna dneska budu roznášet noviny, tak ji určitě společně uvidíme.

Takže Šimon si obléknul to nejhezčí triko, nazul botky, šup noviny do batohu a jdeme na to.

První zastávka s novinami byla u kozy Frýdy, je to moje dobrá kamarádka, je s ní hrozná legrace. „Ahoj Frýdo, nesu ti noviny – V našem lese, aby si věděla, co nového se tady u nás stalo a mohla si vyluštit křížovku.“ Frýda byla moc nadšená, dokonce i něco pošeptala Šímovi do ucha. Co to jen asi bylo?

Ruce se mi třepou, hlas mi nějak přeskakuje, začínám se i červenat… Dveře se pomalinku otvírají. Ano, je to ona. Ta krásná, o které jsem vám už vyprávěl. Vidíte ji? Ty její krásné řasy. Ty rty. Oči má zelené jako nejzelenější louka. A ocásek nádherně huňatý… Prosím, tohle je má vysněná Amálka, nejkrásnější veverka v okolí!

„Tak co, Šimonku, pojedeš někdy semnou na výlet na kole?“ Řekla svým sametovým hláskem Amálka. „Ano, moc rád.“ Cože? Víc neřeknu? Přece jí musím říct, že se mi líbí a že bych jí chtěl dát malinkou pusinku na tvářičku. A Šimon se zavrtaným prstíkem, ve svém kožíšku, dál přemýšlel, jak jen znovu začít povídat.

„Amálko, můžu ti dát pusinku na tvou krásnou tvářičku?“ Amálka se začala červenat jako nejčervenější jablíčko na stromě v sadě.

„No Šímo, ty jediný můžeš. Ty jsi nejhodnější veverák, jakého znám.“ A Šimon se jen pousmál a vousatou tvářičkou políbil Amálku. Byl to pro něj ten nejkrásnější slunečný den na světě.

Další den si spolu vyjeli na kole…

Žila, byla veverka Zrzečka, která se jednoho dne postavila na vlastní nohy. Začala zkoumat svět v okolí, aby našla zásoby na zimu. Místo toho však potkala myšku Hrabalku. Tak se spolu skamarádily. Zahrály si spolu na schovávanou a na babu. Ve schovávané měly obě výhodu. Myška zalezla do díry a veverka vylezla na strom. Až pozdě k večeru si veverka vzpomněla, že by měla také již začít shánět zásoby. Řekla to myšce a spolu se dohodly, že budou shánět společně. Ve finiši se skamarádily až natolik, že se veverka nastěhovala k myšce Hrabalce. Každý den spolu sháněly zásoby a u toho si zpívaly: „My sháníme zásoby pro dvě malé osoby.“ A takhle našly dva plné košíky žaludů. Vzaly košíky a odnesly je do nory. Lehly si a usnuly. Vyspaly se do růžova. Pak si zase začaly hrát na čerstvém vzduchu. Tak jak si hrály, zašly až k rybníku a co čert nechtěl, myška Hrabalka do něj spadla. Veverka udělala dobrý skutek. Vytáhla myšku Hrabalku z rybníka a raději šly domů.

Byla jednou jedna veverka a ta se jmenovala Čiperka. Když začínal podzim, tak se rozhodla, že si najde potravu. Nosila si potravu do vykotlaného stromu, ve kterém měla svá mláďata. Mláďata snědla všechny ořechy. Už, už se blížila zima a veverka žádné jiné ořechy nenašla. Rozhodla se, že půjde za svou kamarádkou. Zeptala se jí, zda nemá nějaké ořechy navíc. Kamarádka odpověděla: „Ano, nějaké ořechy by se tu našly.“ Veverka Čiperka se ptá: „A mohly byste nám nějaké ty ořechy dát?“ Kamarádka se s Čiperkou rozdělila a ta si odnesla všechny ořechy domů. Jen díky tomu, přežila i s mláďaty tuhou zimu.

Byla jednou jedna krásná veverčí rodinka. V té žila veverka maminka, veverčák tatínek, starší sestra veverka Stela a mladší sestra Flóra. Rodinka si myslela, že Stela je lepší než Flóra, a proto jí také dávaly více jídla. Jednou okolo kličkoval zajíc a slyšel, že se rodiče o Flóru špatně starají. Zajíc se rozhodl, že se vydá za svým starším bratrem. Ten mu poradil, aby utrhl bylinku „pravdivku“ a šlehnul s ní celou rodinu, kromě Flóry. Zajíček utrhl „pravdivku“ a nenápadně se vplížil do bytu veverek. Pošlehal celou rodinu. Náhle se objevila bílá záře. Rodina zjistila, že veverka Stela lhala, a proto byla vyloučena z celého lesa. Celá rodina si pak žila šťastně a spokojeně. A jestli ještě neumřela, žije tam dodnes.

Byla jednou jedna veverka a ta se jmenovala Zrzečka. Jednoho dne si vyšla k rybníku a tam potkala pana Kapra. Kapr jí poradil, kde rostou největší a nejchutnější oříšky. Zrzečka nelenila a šla tam. Nasbírala si hodně oříšků a odnesla si je do svého domečku. A za nedlouho pak začala zima. Veverka Zrzečka si zrovna moc pochutnávala na svých oříškách a v tu chvíli někdo zaťukal. Byly to jiné veverky, které si nestihly udělat zásoby na zimu. A protože veverka Zrzečka nebyla lakomá, rozdělila se s nimi. Veverky zjistily, že Zrzečka je moc hodná veverka a rozhodly se u ní zůstat.

Jedna malá veverka si myslela, že sbírání na zimu není potřebné a že je to zbytečné. Smála se jiným veverkám, že si dělají zásoby. Uběhly dva měsíce a začala zima. Veverka Zrzka měla veliký hlad. Ale veverky, kterým se smála, jí nechtěly nic dát. Až po týdnu se našla jedna veverka, která Zrzečce dala oříšky. Když skončila zima, začalo jaro, Zrzečka s veverkou, která ji v zimě pomohla, byly kamarádky. Byly to opravdu nejlepší kamarádky, které bez sebe neudělaly ani krok samy. Od té doby si Zrzečka sbírala oříšky každoročně, a již se nikomu nesmála. Poznala na svoji kůži, jaké to je se někomu smát a pak od něj něco chtít. Poznala, že se to nevyplácí.

Hopinka a Zrzinka

Úvod

Asi si řeknete, co je to za podivné jméno, tahle Hopinka a Zrzinka.

Tak pro začátek by bylo dobré znát, že jsou to dvě rezavé veverky. Zrzinka je ta rychlejší a bázlivější. V lese mají krásnou dutinu, Hopinka - ta starší - v ní má lékárnu.

V lese žije i jejich kamarád, divočák Hubert, a chytrá sova Oktáva, která jim mnohokrát chytře poradila. U jezírka pak žije žába Bufala s žížalami Fili a Kili.

Myslím, že to bude všechno, co potřebujete vědět pro tenhle příběh:

Hopinka, Zrzinka a Veverušák

Kapitola I – Vzkaz

No, když se tohle dobrodružství odehrálo, tak byl den jako každý jiný. Podzimní slunce svítilo, ale vítr už štípal a veverky byly rády, že mají své kožíšky.

Zrzinka obešla všechna zvířátka a nalila jim čerstvě uvařený heřmánkový čaj s medem od lesních včel. Když ale chtěla nalít Hubertovi, najednou ŽBLUŇK! – a do čaje spadla láhev, ale veveří velikosti. (viz obr. 1)

„Co to, do tchoře, je?!“, vyjekla Zrzinka. „Chro, chro, Zrzinko, v té láhvi je dopis!“, zachrochtal Hubert „Ukaž mi ho, prosím!“. Zrzinka mu ho podala a podržela. „Chrikrt, vidím tady… jedno, dvě P, jedno, dvě, hodně O, a tohle je – jó, to je I, to je snadné, obyčejná čárka - jé, tady je další! A několik obrácených!“

Zrzinka se rozhodla, že lepší bude zajít za Oktávou, ta by jí snad mohla pomoct.

Po nedlouhé cestě korunami stromů se dostala do krásného domu Mgr. Sovy Oktávy. Tedy, samotný dům byl za dveřmi, a celý byl tvořen dílnami a knihovnami.

V tomto krásně upraveném… hm… přijímacím domě potkala Oktávu a hned se jí svěřila se svým problémem. Sova si ten papír pročetla a potom o jejím obsahu Zrzince řekla.

„Tak to ho musíme zachránit!“, vypískla Zrzinka. „Ano, musíme. Ale v KLIDU!“, vysvětlovala jí Oktáva, „Nejdřív musíme zjistit, kdo je ten Havran a kde se, lump jeden, skrývá.“

„Tím myslíš: Návštěva knihovny.“ , konstatovala veverka.

Na prohlídku této části domu skutečně došlo, ale Oktáva doopravdy našla mapu a pár poznámek, které by je (teoreticky, jak často říká Oktáva) měly dovést k Havranovi, a tím i k Veverušákovi. (mapa viz obr. 2)

„Řád?!“, zeptala se Zrzinka udiveně, když dočetla mapku. „Ano, řád Büchwürmianů [bychvýrmijanů], známých jako Knihomolů. Bádáme a bádáme a bádáme, a dělíme se na tři koleje: černou, bílou a zlatou. Černá používá vědomosti pro kouzla a magii, zlatá na vynálezy a bílá vědomosti šíří - jako dobrou nákazu. Každý student si vybere dvě, já jsem bílo-zlatá.

Havran byl učitel na černé koleji, ale po experimentu »Beethowen 4«, který téměř zdemoloval sídlo řádu, zešílel, v sídle zůstal a my všichni jsme… odešli.“ , zakončila smutně Oktáva. „JUPÍÍÍ!!! Záchranná mise!“ , vykřikla veverka.

Tak záchranná mise. Uvidí se, kdo bude zachraňovat koho, pomyslel si Havran.

Kapitola II - Hnízdo Hnusu

Hopinka skákala po větvích obrovského dubu, a ty větve byly potřené něčím nevýslovně hnusným a klouzavým. Tenhle úkol spadl na ní. Proč? Oktáva byla snadno spatřitelná, Hubert se na větev (pochopitelně) nedostal a Zrzinka byla nešikovná a bála se.

Najednou jí podklouzla malá, pružná větvička a rychle se narovnala, čímž milou veverku vystřelila na druhý konec hlavní větve, kde se taktak chytila.

Pane BOŽE!!! Když se Hopinka ve stylu Lary Croft vyhoupla nahoru, dost naštvaně zaryla drápky do stromu. „Lasičku na to!“, zaklela a vydala se dál. Tohle místo bylo… v češtině je asi nejlepší slovo prokleté, ale veverčímu kržw-cram se to nevyrovná.

Hopinka chtěla být rychle pryč, a tak šplhala rychleji. „Tohle bude nepříjemné, a podle moudré veverčí věty >>Dobré až po zlém<< to dodělej a poté si dopřeješ oříšek v medu!“ Takhle jí to dole Oktáva řekla, a ona, povzbuzena příslibem veverčí lahůdky, se dala opět do šplhání.

***

Zrzinka donesla Oktávě poslední střep, a když ho Sova nalepila na užší konec trumpety, veverka se konečně zeptala, co to bude.

„No, to je téměř… magický způsob, jak přiblížit věci, které jsou daleko. Sklo na obou koncích zapracuje a tak uvidíme třeba táámhleten strom, jako kdyby byl tady.“

„A na co to potřebujeme? Je s tím zábava, to ano, ale…“ zdvihla hlavu Zrzinka, „Už to mám! Budeme sledovat Hopinku, že ano?“ Oktáva to potvrdila.

***

Hopinka si připomněla, co má za úkol. Zjistit, kde a v čem je Veverušák. Už byla téměř u hnízda, které si v duchu pojmenovala Hnízdo Hnusu (anglicky Damnest Nest). Je pravda, že se bála čím dál víc, zvlášť když uviděla rytinu, zobrazující vránu, a té rytině se klanělo asi dvacet brouků.

Najednou nad sebou mezi dvěma větvemi zahlédla zvláštní tvar. „To musí být Hnízdo!“, pomyslela si veverka a vybavily se jí všechny černé myšlenky, které si s ním spojovala.

Jenže povinnost je povinnost, a oříšek s medem je oříšek s medem.

Proto začala šplhat a šplhat, až dospěla na okraj obrovského hnízda. Na něm stály tři pobořené koleje a jedna univerzita. V pátém podlaží se asi ve čtyřech sálech svítilo. A pak spatřila Veverušáka v kouli jmelí. Svalnatý hrdina s četnými jizvami. Spoutaný, ale v očích mu hořela naděje a nenávist k Havranovi.

„Ten Havran musí být nebezpečný protivník,“ pomyslela si Hopinka, „kdo si troufne na takového hrdinu…“ Ale to už pospíchala domů.

***

Zrzinka napjala poslední vlákna pavoučích sítí mezi čtyři kůly. Další Oktávin vynález, říkala tomu… trámolína, tremp olíná nebo něco takového. Tak ať se předvede, říkala si

Zrzinka. 999

O dvě minuty později už do Trá, mol líný, spadla Hopinka i se zásadními informacemi. Jak dopadla, znovu vyskočila, dopadla a znovu vyskočila, a za chvíli skákal celý les.

Kapitola III-Kdo je tady zachránce?

V tuto chvíli už Hopinka i Zrzinka seděly na zádech Oktávy a vezly s sebou lano, několik veverčích seker a také jeden nůž. Hopinka s sebou vzala ještě malou lahvičku svého léčivého heřmánkového čaje. Oktáva měla také velmi důležitý úkol. Měla totiž zabavit Havrana a pokusit se zjistit, co se tady děje.

Jakmile přistály, ukryly se za zbytek koleje a Oktáva vyšla směrem univerzitě. Nutno přiznat, že všichni měli docela strach.

Hopinka vyrazila první. Přiběhla ke kleci, vzala sekeru a poohlížela se po místě, kam by se dala zatnout. Když ho konečně našla, zavolala Zrzinku, aby jí tam pomohla s dobýváním klece.

Po několika zásecích zjistily, že nedosáhly téměř ničeho, když použily nože, pochodily stejně, a projít mezi větvemi se také nedalo. Potom našly velmi pečlivě vyrobený zámek, který kdyby se jim podařilo otevřít, tak by bez další práce Veverušáka osvobodily.

Když si z větviček vyrobily provizorní paklíče, dlouho se neúspěšně pokoušely zámek pokořit. Snaha vylomit ho byla také marná. „ Je to k ničemu.“ řekla Hopinka. Potom si obě sedly na zem a přemýšlely, co bude dál.

Hopinka si všimla, že se v jedné z bobulek jmelí něco hýbe. Když se podívala blíž, zjistila, že je to červíček. Zrzinka pochopila a začala hledat v kapsách, dokud nenašla jednu příhodnou houbu. Hopinka pak řekla červovi: „Hele, červe, když nám pomůžeš a prohryžeš tohle dřevo, dostaneš za to tuhle úžasnou houbu.“

Červ to odsouhlasil a zakousl se do jmelí. Veverky se ani nenadály, a půlka klece byla pryč. Zrzinka potom červovi za odměnu dala houbu, poděkovala a běžela zjistit, jak je na tom Veverušák. Hopinka už ho křísila a podávala mu čaj. Veverušák řekl: „ Děkuju vám, slečny. Ale teď musíme rychle pryč, než Havran omámí i vás.“ V tom okamžiku na ně spadla Oktáva, což zapříčinilo, že odletěly na konec větve, kde se tak tak zachytily.

Veverušák se postavil do bojové pozice a za chvíli k němu dopadl Havran. Když se veverku pokoušel zobnout, tak mu proběhnul po noze a vyškubl mu pírko z ocasu, což Havrana zabolelo. Veverák využil momentu a běžel vytáhnout veverky. Za chvíli už se po provizorním laně spouštěli dolu, do klidného lesa.