Téma týdne – pohádková postavička

Jedna malá vánoční hvězda byla tuze zvědavá. Vykláněla se z nebeského balkónu a koukala dolů na velké množství různých světýlek, a myslela si, že to můžou být vzdálené sestřenice a bratranci. Byl zrovna čas vánoc, na zem se snášel sníh a hvězdička měla krásný výhled. Moc a moc si přála, aby se tam dolů mohla podívat…. Najednou ztratila rovnováhu a už padala a padala dolů na Zem…

Bum, to byla rána. Hvězdička spadla kousek od skály blízko řeky Berounky. Byla celá potlučená, všude okolo tma, hvězdička se začala bát. Ale najednou na protější straně řeky zahlédla světla a slyšela krásnou hudbu. To lidé zpívali v kostele nad řekou vánoční koledy a všude svítily svíčky a třpytily se vánoční ozdoby. Tu se hvězdička rozplakala a začala volat o pomoc, ale nikdo jí neslyšel. Hudba pomalu utichla a světla dohořívala. Polámaná a nešťastná hvězdička už věděla, že patří na oblohu a ne dolu na Zem. Začala si moc a moc přát, aby se mohla vrátit zpátky na oblohu…

V tu chvíli začalo hustě sněžit a ze sněhové mlhy najednou vystoupil krásný třpytivý jednorožec. Malá vánoční hvězda, celá špinavá a uplakaná, se ho zeptala, zda jí nemůže pomoci dostat se zpět na oblohu. „Ano, hvězdičko, rád ti pomůžu. Jsem kouzelný jednorožec, a jak víš, nebo možná nevíš…, je čas vánoc, čas plný kouzel a splněných přání. A já jsem právě tvůj posel splněného přání.“ V tu chvíli namířil svým kouzelným rohem na hvězdičku a jen za pomoci síly světla, vycházejícího z rohu, ji začal zvedat ze země. Pak se pomalu i s hvězdičkou začal vznášet výš a výš, až úplně vzhůru nad Zem a ještě dál… Nahoře na nebesích bezpečně malou hvězdičku vysadil a řekli si oba „ahoj“ a jednorožec zmizel.

Rok co rok, právě na vánoce, vánoční hvězdička mává dolů na Zem a volá „Ahoj, ahoj!“ a ví, že jí její přítel určitě slyší.

Zkuste se na chvíli ve štědrovečerní čas zadívat na oblohu a možná, že to zvonivé ahoj uslyšíte letos i vy.

Hezké vánoce!

Anetka a Filip Michajlovičovi

Každý večer jsem své malé sestřeničce Anetce četla před spaním pohádku. Někdy byl hlavním hrdinou čert, jindy vodník z rybníka, někdy krásná princezna či princ. Dnešní příběh byl o zlaté rybce a chudém ševci, který nemá dost zlaťáků ani na jídlo. Jednou uloví zlatou rybku, která ho prosí, aby ji pustil. Švec ji pustí a rybka mu slíbí, že mu splní jakékoli přání. Měl dobré srdce a věděl, že jsou na světě i další lidé, kteří potřebují pomoc, proto zašel do města, poptal se pár lidí, co by si tak asi nejvíce přáli. Poté zašel za zlatou rybkou, řekl jí, po čem by toužili ostatní lidé a všechna přání byla splněna. Sám švec si nenechal ani jedno přání, ale špatně nedopadl. Lidé z města, kterým se vše vyplnilo, věděli, že jim švec pomohl a mile se mu odvděčili.

Když jsem pohádku dočetla, sestřička se mne zeptala, co bych si od zlaté rybky přála já. Její otázka mě zaskočila a neodpověděla jsem. Celou noc jsem nemohla usnout a hlavou se mi honilo, co by byl můj největší sen.

Druhý den ráno mi Anetka dřív než pořádně otevřela oči, pověděla, že ona už ví, co bych chtěla od zlaté rybky… Já bych si jako první přála barbínu s růžovým autem, zašeptala tím svým dětským hláskem. U oběda mi pošeptala, že jako druhé přání by chtěla plyšáčka Hellou Kitty s červenými šatičkami a fialkovou mašlí. Večer před večeří přiběhla do mého pokoje a s rozzářenýma očima zakřičela, že by si přála být princeznou, žít v paláci s krásným princem a mít pozlacený kočár s bílými koňmi. „To bych chtěla nejvíc!“ Poté se mne zeptala, co bych si přála já. Já jsem pořád nevěděla, ale řekla jsem… „Přála bych si, aby byli všichni na světě šťastní.“ Když všichni dovečeřeli a já šla uklidit nádobí, zastavila mě sestřička a ptala se mne na mé druhé přání. „….Chtěla bych, aby nikdo na světě nebyl sám,“ odpověděla jsem.

Když jsem si šla lehnout, Anetka ještě nespala a netrpělivě čekala, co vyslovím za své třetí přání. Já jsem se jen tiše pousmála, dala jí pusu na čelo a do ouška jsem jí pošeptala: „Mé poslední přání je, aby se tobě vyplnily všechny tvé sny…“

Kateřina Bernasová