Téma týdne – počítačové hry

Bylo jednou jedno prapodivné království Mobiland. Zde vládl král Kompus a královna Electra. Měli jednu dcerušku Selfi a všichni byli šťastní. Nejpodivnější na tomto království bylo to, že všichni celé dny proseděli u počítače a hráli hry.

Jednoho dne se princezna Selfíčka procházela zahradou a potkala zlého černokněžníka Virusáka Plíživého, převlečeného za hodného pohádkového dědečka. Lstí Selfíčku přesvědčil, aby ho pustila do zámku. Od té doby se v království začaly dít zvláštní věci. Královský počítač začal ztrácet kontrolu nad všemi systémy království, někdy se spustil, jen aby se na něm daly hrát králem oblíbené hry. Po čase záhadně začaly ubývat peníze na účtech, jako by je někdo vysával a král Kompus IV. byl vzteky celý bez sebe. Království bylo chudší a chudší a nebezpečí přicházelo ze všech stran.

Teprve tehdy se Selfi přiznala, že do království vpustila Virusáka Plíživého. Aby zachránili, co se dalo, dal král rozhlásit, že ten, kdo zbaví království zlého černokněžníka, dostane půl království a princeznu za ženu.

vPřihlásili se urození princové ze všech koutů světa, ale nikdo Virusákův úkryt nenašel. Když už se zdálo, že je už vše ztraceno, objevil se v království chudý, ale velice chytrý chlapec jménem Avast. Svou chytrostí Virusáka vystopoval, porazil a ze zámku ho navždy vyhnal.

Král s královnou byli šťastni a splnili, co slíbili. Konala se svatba, navždy zavládlo štěstí a pořádek.

Nový král Avast byl stále ve střehu a každého nepřítele vždy odhalil. Virusák Plíživý se do království už nikdy nevrátil, ale někde se potlouká dodnes.....

Adam Krov

Za dvaceti pěti horami a čtyřiceti devíti řekami bylo neobyčejné království.

Vládl tam Internet IV. Hlavní wifina byla na královském hradě a pokryla celou zemi.

Lidé v království celé dny seděli za počítači, laptopy, tablety a mobily. Úžasné! Musel jsem se tam vydat.

Když jsem dorazil, moc se mi tam líbilo. Lidé komunikovali výhradně přes Facebook. Každému novorozenému dítěti se zakládal Fb profil a jako dárek od porodnice dostal tablet. Děti si už nehrály spolu na písku. Nikdo nechodil do skauta, na flétnu nebo atletiku. Děti od rána do večera hrály na tabletech.

Když lidé seděli vedle sebe v restauraci, nepovídali si spolu. Psali si přes Fb.

Ze začátku jsem byl šťastný, později mi povídání s kamarády začalo chybět.

Jednoduše wifina přestala fungovat.

Lidé nevěděli, co mají dělat. Začali být agresivní. Napadali se mezi sebou. Už nefungovala týden a lidé mezi sebou začali normálně komunikovat. Věnovali se svým bývalým koníčkům.

Měsíc internet nefungoval a lidé se chovali normálně. I mně se to bez internetu líbilo.

Najednou wifina naskočila. Lidem přicházelo upozornění na Fb.

Lisé si říkali: „Počkej, zkontroluji si fejsbůček a hned jdu ven.“ Kdo to udělal, už se od svého počítače nezvedl. Zase bylo vše jako dřív.

Musel jsem zmizet domů. Zjistil jsem, že být pořád na internetu pro mě není.

Jonáš Červinka

Jitka žila v docela obyčejné rodině. Ona, maminka, tatínek a bráška Jonáš. Jonáš byl doslova blázen do všelijakých počítačových her. Jitku to nikdy příliš nebavilo a tak je chodil hrát i ke kamarádům. Jednou byli jak rodiče, tak i Jonáš pryč a Jitku napadlo, že by si mohla některou hru vyzkoušet. Zapnula tedy počítač a začala hrát. Jenže se přihodilo něco, s čím vůbec nepočítala. Pravděpodobně zmáčkla něco, co neměla a v tu ránu na ní z obrazovky vyskočil bojovník z té hry.

Jitka vyjeveně zůstala koukat a nezmohla se na jediné gesto. Když se jakžtakž vzpamatovala, pokoušela se zjistit, co se vlastně stalo. Jenže nebylo vůbec jednoduché, se s tím bojovníkem domluvit, protože mluvil pouze čínsky. Tak se to zkoušelo rukama a nohama. Nakonec se nějak domluvili a začali přemýšlet, jak se dostat zpátky. Jitku jímala hrůza, jestli na něco nepřijde, dokud se nevrátí Jonáš. A navíc – jak by to asi vysvětlila rodičům.

Zkoušeli všechno možné, ale nic nezabíralo. Nakonec Jitku napadla poslední spásná možnost. Zkusila přečíst název hry, ale nazpátek. A světe, div se – ono to vyšlo. Bojovník se rozloučil a skočil zpátky do hry. Ještě jí na pozdrav zamrkal. Za pár hodin přišli domů rodiče a také Jonáš. Díky bohu nikdo nic nepoznal. Nakonec byla Jitka ráda, že všechno tak dobře dopadlo.

Jana Plecháčová