Téma týdne – letní tábor

Jako každý rok jsem jela o prázdninách na letní tábor. Hrozně jsem se těšila, až se zase setkám s kamarádkami a poznám další nové.

Tábor je úžasná věc. Zažiji opět spoustu nezapomenutelných věcí – například jízdu na koních a čtyřkolkách, míčové hry, vodní skluzavku, svírání borůvek a také noční hlídku. S posledním jmenovaným souvisí u můj nezapomenutelný zážitek.

Jednou na mě a moji kamarádku Anetku vyšlo, že budeme mít noční hlídku. Nebyly jsme z toho moc nadšené, protože noční hlídání ubere celé dvě hodiny našeho drahocenného spánku.

Pomalu nastávala hodina, kdy jsme měly vylézt z teploučka svého spacáku, přestat snít a jít si sednout do jídelny s baterkou a hlídat celý tábor.

Nejdřív jsem moc netušila, co budeme celé ty dvě hodiny dělat, pak nastupuje další hlídka, ale protože jsme se s Anetkou neviděla celý rok, tak jsem si měla s kamarádkou o čem povídat.

Čas nám kupodivu ubíhal velmi rychle. Probraly jsme si, co jsme za celý ten rok zažily nového.

A jelikož je tábor na kraji lesa, ozývaly se kolem nás různé zvuky, které už jsme znaly, ale najednou se stalo něco, co jsme ani jedna nečekala. Za naší chatkou se začaly ozývat divné zvuky, dupání a funění. Nejdříve jsme se nebály a pak se ten zvuk začal blížit a my se začaly bát.

Nejprve jsme nevěděly, co máme dělat a do střídání hlídky ještě zbývalo půl hodiny.

Vzbudit vedoucí, to se nám nechtělo, přece nejsme žádné poseroutky. Tak jsme se s rozsvícenými baterkami vydaly naproti tomu divnému zvuku. Strach jsme měly obě dvě a hodně veliký. Co když na nás něco z lesa vyskočí? Někdo nás přepadne?

Ale přesto jsme si dodávaly odvahy a šly. Najednou zvuk utichl. Rozhlížely jsme se a kolem sebe nic neviděly..... až jsme si posvítily na zem pod nohy. To bylo překvapení, na zemi leželi dva ježci schoulení do klubíčka. Měli asi větší strach než my.

Tak jsme to bez větších trvalých následků přežily a mohly jít vzbudit další hlídku. To byl taky celkem oříšek, - když v chatce je tma jako v pytli – jen stěží poznáte, koho máte vlastně vzbudit. I toto jsme úspěšně zvládly a mohly se zase vrátit do teploučkého spacáku.

Tohle byl nejspíše nejděsivější zážitek z tábora. A kdyby se to snad někdy ještě někdy opakovalo, jsem si jistá, že bych to zase zvládla a vše by dobře dopadlo.

Už se těším na další tábor a na noční hlídku, jak jinak než zase s Anetkou.

Monika Horníková