Povídka o vodníku Emílkovi
Příběh, který vám budu vyprávět, možná je a možná není pravdivý, každopádně jej však zná každičký človíček z jedné kouzelné malé vesničky, kterou lemují louky, lesy a rybníky.
Nedaleko za touto malebnou vesničkou se nachází malinký rybníček, u něhož se sklání statná a košatá vrba. Větve této vrby jsou tak dlouhé a těžké, že některé konečky jejích větví plavou po vodní hladině a žabky na nich sedávají jako na loďce. (Když budete číst můj příběh pozorně dále, tak však zjistíte, že tomu tak rozhodně nebylo vždy.) V onom rybníce prý žije vodník, který se jmenuje Emílek. Podle vyprávění místních obyvatel to není žádný zlý tvor, topící lidi nebo hledající jejich dušičky. Lidé tvrdí, že je to hodný a dobrosrdečný vodníček - ač trochu nesmělý, a lidmi tudíž dosud pořádně neviděný.
Když se Emílek v rybníce kdysi dávno usadil, vrba u něj byla docela drobná a takřka suchá. Emílek si ji přesto oblíbil a každý večer na ní sedával a pozoroval z ní noční oblohu se zářícím měsícem a hvězdami. Nevěděl, co to měsíc a hvězdy jsou, a tak mu nešlo do hlavy, jak je možné, že ty úplně malinké věci na obloze mohou tak krásně svítit. Ze všeho nejvíce se mu líbil měsíc. Nejen proto, jak krásně zářil, ale také proto, že neustále měnil svůj tvar. Když se stalo, že některou noc nebylo příliš nebo vůbec měsíc vidět, byl zklamaný. Když jej skrývaly mraky nebo opar, snažil se je svým foukáním a přemlouváním přimět, aby odpluly někam dál a nebránily mu ve výhledu. Obvykle ale marně.
Jednou v noci, když byl měsíc vidět v celé své kráse, plnosti a záři, Emílek seděl zasněně na své kamarádce vrbce a říkal jí: „To je krása, viď? Kdybych tak mohl vyšplhat tam nahoru na oblohu za tím svítícím míčem… To bych byl ten nejšťastnější vodník na světě!“
Vrbka k němu naklonila své drobounké větvičky a zeptala se ho: „No jo, Emílku, jak bys to chtěl ale udělat?“
Emílek se s pohledem upřeným k obloze na chvilku zamyslel a po chvilce poskočil radostí: „A co kdybych tam nahoru zkusil vyšplhat po tvých větvičkách“?
Vrbka se však začala smát: „Cože? To si opravdu myslíš, že by ses po mých větvičkách dostal až tak vysoko?“ Najednou vrbka trochu posmutněla a skleslým hláskem pokračovala: „Vždyť se na mě podívej - jsem docela malá a skoro suchá vrbička. Kolem kořenů mám je samý kámen a nemohu se ani pořádně napít vody, abych nebyla tak suchá a mohla více vyrůst.“
Emílek se na vrbku pořádně zadíval a zjistil, že je opravdu nejen stále stejně malá, ale že je navíc stále sušší a sušší. Přišlo mu jí najednou tuze líto. Zkrabatil čelo a najednou úplně zapomněl na to, jak moc se chtěl vyšplhat tam nahoru za tím zářícím míčem. Nyní přemýšlel jen nad tím, jak by nebohé vrbce mohl pomoci s jejím trápením.
Pojednou si vzpomněl, že kdysi někdo z lidí nechal položenou na břehu jeho rybníka krásnou velkou konvičku, s níž se vydal do lesa hledat jahody a borůvky. Žádné lesní ovoce však nenašel a v samém rozčilení si pak konvičku zapomněl u Emílkova rybníčka, kam se usadil ke chvilce odpočinku.
Tu se vodník zaradoval, beze slova skočil zpátky do rybníčka a hledal, kam konvičku schoval. Našel čísi starou děravou botu, z níž si malé rybky udělaly pokojíček. Objevil také jakýsi starý rezavý hrnec – také však děravý. Také našel svoji dávno ztracenou dýmku. No co se jí tenkrát nahledal! Nakonec našel i onu vytouženou konvičku a opět vyplaval na hladinu k vrbce. Vrbka jej udiveně sledovala a čekala, co se bude dít.
„Tak, vrbko, už vím, jak to uděláme, abys nebyla pořád tak drobná a suchá. Budu tě prostě každý den zalívat vodou z rybníčka!“ Zvolal radostně Emílek, nabral do konvičky vodu z rybníka a nalil ji všechnu k vrbce. Zdálo se mu, že jí bylo ještě málo, tak nabral vodu ještě několikrát a vrbku pořádně zalil.
„Děkuji ti, Emílku můj milý! To je skvělý nápad!“ zaradovala se vrbka a s radostí nasála všechnu tu vodu přes větvičky až k poslednímu lístečku.
A opravdu to skvělý nápad byl, protože vrbka od té doby, co ji Emílek začal každý den poctivě zalívat, začala postupně růst, mohutnět a sílit. Nyní je z ní největší a nejkrásnější vrba v celém širém okolí. Kdokoli kolem ní projde, ten ji obdivuje. Chlapci z vesnice si k ní vždy o Velikonocích chodí pro proutí na pletení pomlázek a vrba je ráda, že je užitečná. Říká se, že když do jejích větví zafouká vítr, její lístky šeptají, že za svoji sílu a krásu vděčí vodníku Emílkovi.
Romana Sekerová
