Téma týdne – hračky

Byla jedna rozmazlená holčička Anička, která měla spoustu hraček, kterých si ale vůbec nevážila. K osmým narozeninám dostala od rodičů krásného měkkoučkého medvídka, ale jako k jiným i k medvídkovi se nechovala hezky. A tak byl medvídek za chvíli celý špinavý a otrhaný. A protože to byl kouzelný medvídek, rozhodl se, že už u Aničky být nechce a že tedy půjde do světa a najde si jinou holčičku, která ho bude mít ráda a bude mu s ní dobře.

Jednou v noci počkal, až všichni v domě usnuli a vyšplhal z okna. Naštěstí Aniččina rodina bydlela v přízemí, tak to pro medvídka nebyla taková výška. Poprvé v životě se medvídek ocitl v noci na ulici. Vše pro něj bylo strašidelné. Pouliční lampy blikaly, netopýři létali, sovy houkaly. Medvídek za každým rohem viděl strašidlo. A jak se potichoučku pohyboval po ulicích, v dálce uslyšel zvuk, jako by tichý dětský pláč. Pomalu se přibližoval k místu, odkud ty vzlyky přicházely, až přišel k malému domku, kde svítilo slabé světýlko. Nahlédl okénkem dovnitř a uviděl v postýlce holčičku, která plakala. Okénko bylo pootevřené, a tak neslyšně vklouzl dovnitř. Pomaloučku, aby holčičku nevylekal, vyšplhal po peřině až k ní, přitulil se k ní a tlapičkou ji hladil až do té doby, než klidně usnula.

Příští ráno, když se holčička probudila a uviděla vedle sebe medvídka, radostí zavýskla. Hned medvídka očistila, vykartáčovala ho a připravila mu postýlku. Od té doby z nich byli nejlepší přátelé a každou volnou chvíli trávili spolu.

Natálie Kaštánková

Víte, kdo je můj hrdina? Sice se mi nejspíš budete smát, ale je to nafukovací delfín. Jednoho dne jsme se byli koupat já, mamka, taťka, sestra a můj kamarád Kevin na plavečáku v Písku. Vzali jsme s sebou takové ty normální věci, jako jsou plavky, ručník, opalovací krém, nějaké ty míčky na hraní a také jednu věc, za kterou se mi kamarádi posmívají, a tou je nafukovací modrý delfín. Pojmenovala jsem ho Plováček. Bez něj do vody nikdy nevkročím.

Všichni jsme už byli připraveni skočit do hlubokého bazénu, ale rodiče mě tam nikdy nechtěli pustit. Prý jsem na to podle nich moc malá a mohla bych se zde utopit, protože ještě neumím dobře plavat. Tak jsme kvůli tomu museli jít s mým kamarádem Kevinem do středního bazénu, kde jsem nohama dosáhla na dno. Samozřejmě jsem si s sebou vzala svého nafukovacího delfína Plováčka. Tak jsme si tam tak plavali a hráli si, čas ubíhal a po nějaké době jsem navrhla Kevinovi, abychom zkusili jít potají do hlubokého bazénu. Kevin souhlasil, a tak jsme si to k němu namířili.

Měli jsme obrovské štěstí, protože mamka s taťkou tam nebyli. Proto jsem neváhala ani minutu a skočila do bazénu. Vynořila jsem se a chtěla jsem se postavit, ale nešlo to. Na dno jsem zde nohama nedosáhla. Zpanikařila jsem a začala volat na Kevina: „Kevine, pomoc, dělej něco!“ Protože Kevin nebyl moc dobrý plavec, bál se pro mě skočit a jediné, co ho napadlo, bylo, hodit mi nafukovacího Plováčka. Sebrala jsem poslední zbytky sil a chytla jsem se svého delfínka. Vynořila jsem se nad hladinu, zalapala po dechu a snažila jsem se co nejrychleji dostat z bazénu. Unavená a roztřesená jsem vylezla ven, objala Kevina a řekla mu: ,,Děkuju....“ Hned potom jsem si vzala svého Plováčka a také jsem ho objala se slovy: ,,Děkuju moc, Plováčku, zachránil jsi mi život, jsi můj hrdina!“

Najednou se mamka s taťkou objevili u bazénu. ,,Co se děje... a co tady oba děláte?“ zeptala se mamka vyděšeně. ,,Nic, mami, nic se neděje, my jsme si jen tady s Kevinem hráli na babu,“ zalhala jsem. ,,Dobře, ale už budeme muset jet domů, tak už pojďte,“ řekl taťka.

Nikdo z rodičů stále neví, že jsem tehdy poprvé zalhala a jako neplavec porušila jejich příkaz a v hlubokém bazénu mě musel zachraňovat před utonutím kamarád Kevin s mým nafukovacím hrdinou Plováčkem, kterého mám dodnes na skříni ve svém dětském pokoji.

Není to jen obyčejná nafukovací hračka, ale je to můj kamarád …...můj dobrý kamarád.

Michaela Sitterová

Jmenuji se Amálka a je mi 9 let. Moc kamarádek nemám a proto si často hraju s panenkami a říkám jim třeba Zuzano, Anežko nebo nějakými jinými dívčími jmény, která se mi líbí. Moje paní učitelka tvrdí, že jsem na svůj věk dětinská a nezapojuji se do kolektivu, ale mně to vůbec nevadí.

Jednoho dne si mě v družině vyzvedla babička a šly jsme spolu do města. Ráda jsem se dívala do výloh se šperky, na figuríny s kamennými tvářemi, které byly vždycky moc pěkně oblečeny, a hlavně jsem ráda chodila do hračkářství, jestli nemají náhodou nějakou novou hračku, se kterou bych si mohla hrát.

A hned ten den, co jsem tam vešla, mě oslnila panenka, která byla oblečena do pomněnkově modrých šatečků převázané bílou mašlí a vlásky měla blonďaté, krátké po ramena. Byla to malinká roztomilá holčička jako živá. Věděla jsem, že jí chci, už jsem měla pro ni i jméno Žaneta.

Utíkala jsem za babičkou a volala: „Babičko, babičko, tu musim mít. Ona je tak krásná, podívej se!“ „No to máš sice pravdu, ale podívej se, kolik stojí, tolik korunek na utrácení nemáme.“ pochopila jsem to, ale přesto jsem byla smutná.

Každý den jsem myslela na to, jaké by bylo, kdyby tu vedle mě seděla a hrály bychom si, že pijeme čaj a jíme medovníky. Svým panenkám jsem vyprávěla, že v hráčkářství jsem viděla úžasnou panenku, která by byla jejich nejlepší kamarádka, ale že si jí nemůže babička ani rodiče dovolit. Smířila jsem se s tim, že Žanetka bude dělat radost jiné holčičce.

Dny plynuly jako voda, až najednou bylo 22. května a mně ten den došlo, že mám narozeniny. Maminka a tatínek mi uspořádali rodinnou oslavu a měla jsem krásný dvoupatrový, marcipánový dort.

Najednou děda držel něco za zády, v duchu jsem si pomyslela: „Co by to asi mohlo být za dárek?“ Dal přede mě růžouvou krabici. Rotrhala jsem balící papír a tam to bylo....byla to Žaneta! Vypískla jsem radostí. Maminka mi říkala, že jsem byla smutná, že nemám tuto panenku, a proto se složili: „.....a tady ji máš.... od nás všech.“ Poděkovala jsem a všechny objala.

Večer jsem Žanetce ukázala svůj pokojíček, hračky a až do noci jsem jí vyprávěla o sobě.

Od té doby zažíváme s Žanetou skvělá dobrodružství. Mám jí moc ráda.

Nela Lusková