Téma týdne – duchové a Dušičky

Setkání

Byl pátek 2. listopadu a malý Karlík se výjimečně s velkým úsměvem probral. Dnes měl narozeniny. Bude oslava a dostane dárky.Celý rozradostněný se převlékl a běžel se nasnídat. Maminka mu určitě připravila nějakou výbornou snídani, když už mu je těch osm let. Dorazil do kuchyně a nestačil se divit, skoro všude, kam se podíval, hořela nějaká svíčka. „Proč to tu je?“ ukázal na ně rukou. „Protože jsou dnes Dušičky, Svátek zesnulých. Traduje se, že dnes nás mohou navštívit duše mrtvých lidí... ať už těch dobrých, nebo těch zlých. A ty svíčky mají být ochrana proti těm špatným,“ odpověděla mu matka. „Já bych chtěl, aby za mnou dneska přišel duch babi Lídy,“ špitl potichu Kája. Babička Lída umřela, když bylo Karlíkovi pět let, velice ho to zdrtilo, protože ji měl velmi rád a hodně mu chyběla. Tím celý rozhovor skončil, Karel vyrazil do školy a brzy na ranní rozmluvu s mámou zapomněl. Nepřišla mu na mysl ani ve škole, dokonce ani při malé rodinné oslavě. A tak tomu bylo až do pozdního večera. Zrovna ležel v posteli zachumlaný pod přikrývkou a koutkem oka spatřil na protější straně pokojíčku nejasný obrys postavy. Zděsil se. Co kdyby to byl nějaký zlovolný přízrak? Mohl by mu ublížit? Pak si vzpomněl na své dnešní přání a něco ho napadlo. „Babičko?“ zašeptal s nadějí do tmy pokoje. Chvilku bylo ticho, Kája pomalu přestával doufat. „Ano... Karlíčku?“ ozvalo se nejasně zjevení. Byl štěstím bez sebe, začal své bábince vyprávět, co se za ty tři roky událo. Povídali si dlouho, až dokud neodbila půlnoc, babiččin přízrak nezmizel a chlapec neusnul.Tuto událost si nechal jako tajemství a nikdy o ní nikomu neřekl. Věděl ale své...

Anna Barabášová

Strašidlo

Takže... kamarádi, dneska vám budu vyprávět svůj příběh...Jednoho rána mě maminka poslala zeptat se paní sousedky, jestli by nám nepůjčila polohrubou mouku, protože nám právě došla.A tak jsem se tedy vydal v pyžámku s medvídkem v ruce k paní sousedce. Srdce mi tlouklo jako o závod. Zazvonil jsem na zvonek a čekal.Za chvilku klíče zachrastily v zámku... a se skřípotem se otevřely dveře. V nich stála osoba s bílým přehozem kolem ramen a s šeredným obličejem. „Čarodějnice....“ pomyslel jsem si a začal jsem křičet.S brekem jsem doběhl domů za maminkou. Cestou jsem třikrát spadl na schodech, jak jsem se bál. Koktal jsem, ještě když jsem vyprávěl mamince, že jsem potkal strašidlo.Maminka mi se smíchem pak vysvětlila, že to nebylo žádné strašidlo, ale paní sousedka s pleťovou maskou na obličeji.

Eva Řežábková