Téma týdne – den stromů

Soutěž již skončila (20. 10. 2018 23.59).

Víš o tom, že existuje den stromů? Pokud je to pro Tebe novinka, jsem rád, že ses dozvěděl(a) něco nového. Pokud o dni stromů víš, nevadí. Najdi ve svém okolí strom, který se Ti líbí a namaluj ho. Může to být i strom, který jsi někdy potkal(a) třeba na výletě. Klidně můžeš o svém oblíbeném zelenáči sepsat pár veršů.

Chceš se nechat překvapit případnou výhrou? Určitě se bude jednat o knihu, ale o jakou přesně se dozvíš, až ji rozbalíš.

Abys mohl vyhrát, nám napiš pár veršů, jakkoliv dlouhou povídku nebo namaluj obrázek. Nezapomeň, že tvé příspěvky musí vystihovat toto téma týdne.

Své dílo pošli na *** soutěž již skončila *** a nezapomeň připojit své celé jméno a adresu, abychom Ti v případě výhry mohli odměnu zaslat.

Příspěvky, které nám zasíláte

  • 20. 10. 2018, Martina Pincováobrázek
  • 20. 10. 2018, Kačka Jeníčkováobrázek
  • 20. 10. 2018, Karolína KozákováLípa
  • 20. 10. 2018, Markéta SrbováSrdcová královna
  • 20. 10. 2018, Tomáš ZadražilOřech
  • 20. 10. 2018, Petr Műllerobrázek
  • 19. 10. 2018, kroužek Šikovné ručičky, ŠD při ZŠ Mozartovaobrázek »vítěz soutěže«
  • 19. 10. 2018, Veverušáciobrázek
  • 19. 10. 2018, Vojta Fojtíkobrázek
  • 19. 10. 2018, VeverušáciDen stromů
  • 18. 10. 2018, Lucie Waleczkováobrázek
  • 18. 10. 2018, Eva Janyškováobrázek
  • 18. 10. 2018, Roman Timura1, 2
  • 16. 10. 2018, Nelinka Kubáníkováveršík
  • 14. 10. 2018, Kateřina Mičováobrázek
  • 14. 10. 2018, Aleš GotzmannBříza bělokorá
  • 14. 10. 2018, Den stromů - /20. 10./Štěpán Gotzmann
  • 14. 10. 2018, Jana Plecháčováveršík

Lípa

Ve sluncem zalité krajině, kde pomalu plyne čas, mezi zelenkavými stébly trávy, vytáhl se tenký kmen a jeden lístek. Byla to lípa. Maličká a snadno zranitelná jako novorozeně. Ničím neposkvrněná a plná života.

Jak čas plynul, byl stromek větší a větší. Kmen zmohutněl, větve zesílily a korunu tvořily zelené lístky. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Drobné kapky deště klouzaly z oblohy a dopadaly na zem. Po kmeni lípy stékaly v maličkých potůčkách a na listech vytvářely čiré perličky. Déšť ustal a slunce se vrátilo zpět vysoko na oblohu. Bylo to příjemné osvěžení, které dobíjelo tolik potřebnou sílu.

Po pár letech byla lípa již statným stromem. Plná života a zdraví. Měla mohutný kmen s drsnou pevnou kůrou, krásně rozvětvené silné větve a tisíce krásných lístků. Určitě byla jednou z nejkrásnějších lip široko daleko. Nastalo jaro a strom vykvetl do své plné krásy. Všude kolem to bzučelo pilnými pracanty, kteří opylovali každý kvítek a následně pyl nosili zpět do úlu. Bylo to velmi šťastné období. Rodil se nový život a vše rozkvétalo.

Uplynula spousta času a lípa dále jen kypěla zdravím. Silné kořeny rozvracely zem a draly se na povrch, kde následně vytvářely vlnky a podtrhovaly tím autoritu stromu a jeho mohutnost Byla vzrostlým stromem se širokým kmenem. Kdybychom ho chtěli obejmout, bylo by zapotřebí alespoň pět dospělých lidí. Majestátně se tyčila do výšky a svoji bohatou korunu stavěla všem na odiv.

Stromy jsou bohatství, kterého si někdo ani neváží a nemilosrdně kácí lesy, ale to se nesmí stát. Ne krásné lípě, která si v poklidu roste na sluncem zalité louce. Ta s námi zůstane navěky… Alespoň si to přeji…

Karolína Kozáková

Srdcová královna

Čaj mi pomalu, ale jistě chladl v prokřehlých rukách … a já se i přes vichr venku rozhodla procházet se podzimní zahradou. Zastavím se u majestátní lípy a dlouze se na ni zadívám.

Poslední listy vytrvávají na jejích rukách jako srdcový kabátek. Sklánějí se pod tíhou vody z včerejšího deště. Zpívají a šustí jako vokál do sóla větru. Oranžová barva pozdního podzimu hřeje jako oheň a zároveň chladí jako déšť.

Kůra stromu je také oblečena do mechových kalhot a kořeny prorostlé v zemi nelítostně brání lípě v jakémkoli pohybu.

Je mi jí líto.

Chtěla by se proběhnout? Tančit? Mluví na mě cizím jazykem a já nevím. Nevím, co dál mám od ní čekat.

Bolí ji každý rok ztrácet své děti? Má ráda lidi? Má ráda mě? Já ji ano. Chodím k ní již řadu dlouhých let… no, vlastně ani nevím kolik. Pokaždé mě uchvátí pohled na ni a já si nevzpomínám ani na své jméno.

Přemýšlí o životě? Žije vlastně vůbec? Má na všechno názor? Má vůbec názor na něco? Slyší mě mluvit? Slyší vůbec? Nevím… nevím… nevím.

Chci věřit – omyl – budu věřit, že ano. Že mě má ráda jako já ji a že ji baví být naživu. Mou srdcovou královnu.

Markéta Srbová

Ořech

Tma. To je vše, co viděl, když se poprvé probudil. Pak se dostal ke slovu čich. Cítil nádhernou zemitou vůni půdy. Hmat také nezůstal dlouho pozadu. Pocítil vlhkost, chlad a samotnou půdu. Pak přišel sluch. Slyšel různá přehrabování, pískání a dunění. Chuť také přišla. Ochutnal hlínu, která byla všude kolem něj. Vysál z ní vodu. Chutnala mu. Nastoupila paměť. Vzpomněl si na pád a na velký strom a na to, kdo on sám je. Byl ořech. Byl zvědavý, kdo byl ten velikán. Chtěl se dozvědět víc o svém původu. A také proč spadl. Chtěl nahoru. A tak začal náš příběh…

Od toho dne, kdy se probudil, kolem prolezlo hodně žížal a červů. Celou tu dobu poznával svět kolem sebe, sál vodu a rostl. Už mu dokonce vyrostly bílé nožičky tenké jako nitky a zelené ručičky, které se stále a neúprosně prohrabávaly k povrchu. Teď po dlouhém prokopávání se k povrchu země, po složitém proplétání se mezi hustými kořínky trávy, oříšek oslepilo jasné sluneční světlo. Nad ním a všude kolem něj se v mírném vánku pohupovaly trsy trávy, vysoké jako mrakodrap. Tu a tam prolezl nějaký brouček, jehož nožičky se rytmicky zvedaly a zase dopadaly. Ořech byl šťastný, že se dostal na povrch, ale neviděl ten velký strom, na který si vzpomínal, a tak rostl dál. Sluneční svit mu dělal dobře a posiloval ho. Proto zanedlouho rozevřel své dva lístečky…

Čas plynul. Slunce mnohokrát šlo svou pouť. Poznal chladnou tichou noc, viděl mraky černé, šedé i bílé brvy. Modré nebe. Déšť, silný vítr, horka, sníh, led, kroupy, hromy a blesky. Za tu dlouhou dobu jeho tělo zesílilo. Z nitek se staly kořínky, z lístečků listy a ze zelených ručiček kmínek. Trsy trávy kolem si o něm začaly něco šuškat. Svět si ho začal všímat. Ale stále byl moc malý, aby veliký strom alespoň zahlédl. Rostl dál. Tam nahoru. Pořád výš a výš. Dál, dál. … Dál!

Po letech pilného nasávání vody a vyhřívání se na slunci, viděl velikánskou, ohromnou, košatou korunu. Po dalších letech i mohutný kmen a další větve a jeho stářím zvrásněnou kůru, každičký lísteček, každé hnízdo ptáčka pod ochranou jeho obrovských paží. Jeho houževnaté kořeny, které mizely kdesi v zemi. Náš ořech byl už jen o málo menší než jeho druh, ale stále se neslyšeli. Ještě kousíček! Náhle zafoukal vítr tak silně, až se náš ořech zatřásl. Jeho kmen zaúpěl. Větve a listy se divoce třepotaly ve větru. Vítr byl ale neúprosný, foukal dál a dál a zdálo se, že stále sílí. Ale scházel už jenom maličký kousíček. Cítil, jak se naklání. Kmen trošku zapraskal. Jeho listy a větve od něj s praskotem odlétávaly. Tak malý kousek. Další praskot. Kousíček! Další větve v tom strašlivém pekle odlétly. Kousek! Sebral poslední síly a povyrostl. Vtom se vítr uklidnil, on se zase narovnal a spatřil mohutnou korunu velikánu.

„Ahoj… maličký,“ zašustily jeho listy. „Bál jsem se, že se ke mně nikdy nedostaneš. Jsem již starý a nemám moc času. Jsem tvůj předek, král této louky. Poskytuji domov všem zvířatům, hmyzu a rostlinám Jsem tu už stovky let a čas se mi krátí. Proto jsem si vybral tebe jako následovníka. Dorostl jsi až ke mně a tím dokázal, že ty jsi opravdu hodný být mým dědicem. Proto si předávám tuto louku a s ní i vládu nad ní. Opatruj ji dobře. Je to jediný domov, co máš.“ Naposledy zašustil a seschl.

A tak se náš ořech dozvěděl, jaké je jeho poslání. O louku se staral dobře, a když po stovkách letech vytušil, že jeho konec vlády se blíží, shodil oříšek ze svých větví na zem. Ale to už je zase jiný příběh…

Tomáš Zadražil

Den stromů

Den stromů slavíme,
my se na něj těšíme.
Stromečky jsou naše zlato,
proto všichni jdeme na to.
Kdo se se stromem objímá,
velkou energii nasbírá.
Pak jde na ty soutěže,
všechno to tam vyhraje.
My, ty stromy oslavíme,
ale také zasoutěžíme.
Stromy součást života,
to je síla veliká.
Když si pod strom sedneme,
vždycky málem usneme.
Je to relax veliký,
co se stane za chvíli.
Ptáčci se v nich schovávají,
přitom krásně zazpívají.
Veverky pak v koruně,
skáčou si tam zmateně.
Všichni proto stromy znají,
protože je rádi mají.
Proto s nimi slavíme,
Den stromů připomínáme.

Veverušáci

Kolem sebe máme krásnou přírodu,
stromy milujeme, jsou barevné.
V lázeňském parku v Luhačovicích,
stojí mohutný vzrostlý strom.
Každá nevěsta se u něho vyfotí,
každé dítě na něho vyleze.
Roste tam dlouho a doufám,
že tam budu ještě spoustu let.

Nelinka Kubáníková

Bříza bělokorá

Nikomu snad není cizí
druh bělokoré břízy,
která roste a růst bude,
podle mě snad skoro všude.

Pro svou bílou barvičku,
roste s velkou kuráží,
je odolná sluníčku,
neb záření odráží.

Vidět ji lze proto jistě
na prosluněném místě,
jež oblibou stává se,
neb jí dodá na kráse.

Ve stínu nám ovšem chřadne,
barvu ztrácí, listí vadne
a ani žádná jehněda
už se na ni neshledá.

Bříza je ovšem vítána totiž,
jelikož lidem odstraní potíž!

Mnozí z nás ji ocení
třeba proti pocení,
jiní by zase uvítali asi,
aby jim po ní vyrostly vlasy.

Další třeba břízu zvolí
v případě kdy klouby bolí
a když léčbu dodrží,
ischias tím pozdrží.

Bříza prostě, moji drazí,
vaše zdraví nepokazí!

Aleš Gotzmann

Den stromů - /20. 10./


Přestože již mnoho dní
je lípa náš strom národní,
obdivuji ovšem více,
smrky, jedle, borovice,
neboť mám dojem, že spousty lidí,
je v dnešní době, už málokde vidí!

"Listnáči" to mají snadné,
ty jen tak někdo nenapadne
a nemusí mít obavy
též z vánoční oslavy,
v níž rozdáváme dárečky,
pod jehličnaté stromečky.

I oni ovšem problém mají,
neb na podzim opadají,
avšak listy, které ztratí,
napřesrok se znovu vrátí
a už z jara mohou zase,
kvésti v celé svoji kráse.

Spatřit stejnou příčinu
lze taktéž u modřínů,
však rozdíl je zde předem jistý,
neb jehličí zde střídá listy.

To jehličnaté podrží,
že jehličí vždy vydrží,
však velmi špatně dopadnou,
když kůrovci je napadnou!

Sílu svoji rychle ztrácí,
ve velkém se ihned kácí
a pak je vidno na věky,
jen vykácené paseky.

Jak uvedl jsem, trochu zpátky,
podíl mají taktéž svátky,
kdy dáme přednost v domečku,
zvlášť čerstvému stromečku,
jež svou vůní a svým vzhledem,
což vám mohu říci předem,
připomíná, na mou věru,
tu vánoční atmosféru.

Proto také vědí mnozí,
že jehličnanům taktéž hrozí,
i když přežijí kalamitu,
že se octnou u nás v bytu,
z nějž po čase si, musím říci,
najdou cestu k popelnici.

Touto básní psanou,
snad člověk rychle pocítí,
proč s "jehličnatou stranou",
má duše tolik soucítí.

Štěpán Gotzmann

Lípa je všech stromů královna,
též také průvodkyní českého národa.
Kdysi dávno ji všeobecně považovali za symbol lásky a měli k ní úctu,
dneska je to pro změnu strom lidského osudu.

Lípa je strom ochrany a rodiny za všech okolností,
pozor, aby nezahynula, jinak přijdou na člověka zlé časy.
Patří mezi stromy památné,
pro hodně lidí jsou lípy posvátné.

Jana Plecháčová

Autor:
Vydáno: