Soutěž o krásnou knihu Coco – Příběh podle filmu

Jednou v Mexiku žil kluk jménem Migueli. Ten se chtěl stát obdivovaným hudebníkem, ale v tom mu brání starobylý rodinný zákaz provozovat hudbu. Miguelovi se naskytla možnost hrát na oslavě odhalení sochy, kterou tam všichni uctívali. On ji převzal a dlouho se připravoval na oslavu. Nemohl se rozhodnout, jaký nástroj si vybere, a tak si zvolil kytaru po jeho zesnulém dědečkovi. Ten byl nadaný hudebník, a tak chtěl být jako on. Vzal si kytaru a připravil se a vyšel na pódium hrát píseň. Ale jakmile zabrnkal na strunu, zazářilo na něj světlo. Upadl do spánku. Když se probudil, netušil, kde to je. Za chvilku se vzpamatoval a šel se projít. Jak šel, potkal psa jménem Dante. Nevěděl, kde se tu vzal a pak si vzpomněl, že je to přece pejsek jeho babičky. Tak si ho vzal a procházel se dál se svým psem Pak najednou pes promluvil. Miguel nevěděl, kdo to je. A tak Dante řeškl: „To jsem já!“ Miguel tomu nemohl věřit. Pejsek mu vše pověděl, a hlavně mu řekl, že jeho rodina je v Říši zesnulých. Miguel chtěl vidět svoji rodinu, tak poprosil Danta, ať ho tam zavede. Ten s radostí poslechl a vzal ho na hřbitov, kde byla brána do Říše mrtvých. Dante spustil bránu a během vteřiny byli na tajemném místě.

Miguel nevěřil svým očím. Opravdu tam byl. Dante ho zavedl na slavnost, kde byla také jeho rodina. Hned se k nim rozběhl. Rodina ho skoro nepoznala, ale byl to vážně on. Všichni se objali. Miguel jim povídal, co všechno zažil. Ale hlavně jim řekl, že chce být obdivovaným hudebníkem. Rodina se zarazila, ale chtěla mu pomoci. Vzali ho za jeho idolem Ernestem de la Cruz. Miguel. Tomu nemohl věřit, ale bylo to tak. Jeho idol stál před ním. Hned mu řekl, jak moc by chtěl být jako on. Ernesto de la Cruz odpověděl: „To jsem opravdu rád, a jestli chceš, naučím tě hrát stejně dobře, jako to umím já.“ „Ano, to bych byl opravdu rád,“ odpověděl chlapec.

A tak dřeli a dřeli, až Miguel byl stejně úspěšný jako jeho učitel. Ernesto de la Cruz pověděl: „Byl jsi dobrý žák, ale teď už musíš jít. Za dva dny bude oslava, na ni přijď a hraj, jak umíš.“

„Tak dobrá… a zase někdy na viděnou.“ Miguel se rozloučil se svojí rodinou, psem Dantem a prošel bránou a vrátil se do světa živých lidí. Od té doby Miguel hrál na oslavách, jak ho to Ernesto de la Cruz naučil.

Žaneta Broulimová

Miguel je dvanáctiletý chlapec, jehož snem je stát se hudebníkem. Brání mu v tom ale dlouhodobý zákaz rodiny.

On se ale nevzdává, naplánoval rodinné setkání, kde chce všem říct své důvody, proč by měl mít možnost uskutečnit své největší přání.

Právě šel po ulici a v hlavě si opakoval své argumenty. Když v tom uviděl tuláka, který se připravoval skočit z padesátimetrového mostu. Miguel se rozeběhl pevně rozhodnutý tuláka zastavit. Hned jak to udělal, si uvědomil, jaká to byla chyba. Teď si bude vykládat tulákův skok jako svoji chybu. Když doběhl k mostu, uslyšel, jak na něj sebevrah volá: „Stůj, já to musím udělat, už nemám čas…“

A skočil.

Miguel se celý třásl, ale ovládl se a šel se podívat k mostu. Cestou si všiml zvláštního černého kamene. Vzal ho do ruky a najednou za sebou uslyšel tulákův hlas říkat: „Věřil jsem, že najdeš můj kámen. Já jsem Smrt, ale říkej mi Hector. To, co právě držíš v ruce, je kámen zesnulých, s ním uvidíš mrtvé.“ Miguel se otočil a uviděl svého pradědu, prapradědu… a ještě mnoho dalších lidí. Chtěl se jich na tolik věcí zeptat, ale nejvíce ho zajímalo, kdo vydal ten zákaz z jeho snu. Když otázku vyslovil, ozval se jeden muž v šedém obleku. Řekl: „Já jsem tvůj praprapraděda a nebude mi vadit, když ten zákaz porušíš. To pravidlo jsem zavedl, protože můj otec byl hudebník a neměl na mě čas… a já se rozhodl, že se to žádnému z mých potomků nestane. Pro Miguela to bylo jako sen, mohl se stát hudebníkem. Po chvíli mu došlo, že mu nikdo nebude věřit. „Herolde, když někomu dám ten kámen, uvidí, to co já.“ Smrt odpověděla: „Ano, uvidí.“ Poděkoval Heroldovi a rychle běžel na rodinnou sešlost.

Každému půjčil kámen a o později si splnil svůj sen a stal se jedním z nejslavnějších hudebníků světa…

Václav Zíka

Byl jednou jeden dvanáctiletý chlapec Miguel a ten měl sen stát se obdivovaným hudebníkem. Snil o tom nejméně 100 000krát, ale uskutečnit to nemohl. Bránil mu v tom rodinný zákaz.

Tak čas plynul, rok… dva… tři… až Miguelovi bylo 15 let. Čím víc bylo mu let, tím víc snil o své vlastní kapele. „Je dnes svátek zesnulých, pojď s námi ven,“ povídá maminka. Sice se Miguelovi nechtělo, ale šel s rodinou a psem Dantem na hřbitov, kde chtěli všichni uctít památku svých předků.

Na hřbitově zapálili svíčky a vzpomínali na zesnulé příbuzné, vtom Miguelovi zazvonil telefon a on povídá, že jen to vyřídí a bude hned zpět. Zajde za roh hřbitova a z nedalekého hrobu se najednou začnou ozývat zvuky. Miguel ustupuje… rakev se otevře… a v ní ležel živý tulák Hector. Povídá: „Pojď, vezmi svého psa, který stojí vedle tebe, a vyřešíme spolu záhadu, proč vaše rodina nechce provozovat hudbu.“ „Jak to víš?“ diví se Miguel. Bydlím tu už hodně dlouho a minule jsem tě viděl, jak sníš o hraní na kytaru a maminka s tatínkem ti říkají, že nemůžeš, že to nejde. Ale já vím, jak to vyřešit.“ „Jak?“ Jelikož je svátek zesnulých, tak se můžeme dostat do podsvětí, kde jsou všichni mrtví.“

„Dobře, tak jdeme!“ Vypravili se na cestu, tulák Hektor, pes Dante a Miguel. Dopachtili se k moři a tam stojí starý muž s loďkou. Hector povídá: „Ten nás odveze do podsvětí, ale…“ „Co ale! Nebude to levné…“ „Peněz máme dost! Tak dobře, jdeme.“ „Dobrý den,“ povídá Miguel. „Co potřebujete?“ ptá se starý muž. „Odvézt do podsvětí. Víme, že to nebude zadarmo, ale peněz máme dost.“ „Nechci peníze! Chci vaše duše, když přežijete, vrátím vám je, když ne, nechám si je. Dobře?“ „No… já nevím. Ano… nebo ne? No… ano! Tak jedeme.“ Loď se rozjela a rychle zmizela pod hladinou moře. Po chvíli se objevili v samotném podsvětí, čekali je tři úkoly, aby se mohli setkat se svými příbuznými. První úkol byl, aby se alespoň jeden z nich protáhl malinkou dírkou. To zvládl pes Danton. Druhý úkol byl sníst tolik jídla, co vážíte. Šel na to tulák Hector. Snažil se, jak to šlo… poslední kousek vepře! Už myslel, že je s nimi Ámen, ale pak si vzpomněl na svou matku, která je také v podsvětí a poslední kousek dojedl. Strážce povídá: „Zvládli jste i druhý úkol, ale ten třetí vám nedaruju! Uhádni, Migueli, jaké je moje oblíbené číslo…“ „Dobře, je to jedna… je jen jedno podsvětí a jeden jeho vládce!“ „Ano, uhodľs. Běž… máš na to pět minut.“ Migel našel jednoho z příbuzných a přemlouval ho celé čtyři minuty. Povedlo se! Všichni se vrátili domů a Migel si konečně založil kapelu a za rok už byl jeden z nejoblíbenějších hudebníků na světě.

Tomáš Pišna