Harry Potter: Mudlovské omalovánky

Soutěž již skončila (17. 1. 2016 23.59).

Chcete získat krásnou knihu „Harry Potter: Mudlovské omalovánky“? Stačí nám zaslat vlastnoručně nakresleného Harryho Pottera nebo o něm sepsat povídku nebo básničku.

Harry Potter: Mudlovské omalovánky

Vdechněte Bradavicím vlastní pojetí. V našich omalovánkách najdete erby čtyř bradavických kolejí, Kratochvilné kouzelnické kejkle Freda a George Weasleyových a mnoho dalších přepestrých výjevů – svět Harryho Pottera doslova hýří barvami. Z některých stránek vystupují kouzelné bytosti, na jiných se odehrávají legendární scény z filmů. Naše atraktivní omalovánky zcela jistě nezůstanou dlouho černobílé.

Obrázek nebo povídku či básničku zašlete na *** soutěž již skončila ***. Nezapomeňte připojit svoje celé jméno a adresu, abychom vám v případě Vaší výhry mohli knihu zaslat. Jednoho výherce krásné knihy „Harry Potter: Mudlovské omalovánky“ vybere redakce.

Výhry do soutěže věnovalo nakladatelství Albatros. Děkujeme.

Pokud jste nevyhráli, nebuďte smutní, knihu si můžete objednat na stránkách společnosti Albatros media.

Příspěvky, které nám zasíláte

Černokněžník Harry,
víš moc dobře, který,
v Bradavicích studuje
a se zlem tam bojuje.

Černokněžník Harry
netráví večery
čtením kouzelných knih,
v praxi zkouší, co je v nich.

Černokněžník Harry
má recept na maléry,
způsobí je a pak zase
vše díky němu urovná se.

Pavla Jaklová

Lampion štěstí

Psal se rok 2007 a mně bylo zrovna 10 let. Já i moji vrstevníci jsme „žrali“ příběhy Harryho Pottera a nedočkavě čekali, až vyjde další díl. Tento kouzelný svět nás naprosto pohltil a toužili jsme být jeho součástí. Mně se však stalo něco, co mne přesvědčilo, že tento příběh není tak zcela neskutečný.

Vypouštím svůj barevný balón štěstí, zavírám oči a přeji si zažít něco dobrodružného, vzrušujícího a přitom magického. Něco jako zázrak. Abych, když se to stane, si byla jistá, že je to právě ono. Otvírám oči a lampion už se vznáší několik metrů nade mnou. Pluje si tak klidně a bezstarostně po obloze a pomalu se ztrácí v noci. Brzy už nepůjde rozeznat od ostatních hvězd. Vzápětí mě do reality vrací hlas maminky: „Tak už pojď domů, oslava tvých narozenin končí. Je třeba nachystat se na spaní, nebo se ti nebude chtít ráno vstávat do školy.“

Jako každé ráno, se po zazvonění budíku probouzím a připravuju se do školy. Ve škole se mi trochu únavou zavírají oči, a proto při některých hodinách nedávám takový pozor jako jindy. „Kdyby tak opravdu byla škola pro kouzelníky. Učit se čarovat, létat na koštěti, obranu proti černé magii, věštit z čajových lístků,“ pomyslela jsem si. Z mých představ mě vytrhne až zvonění školního zvonku. Uvědomuju si, že je poslední hodina a po obědě jedu domů. Vystupuju z auta a věnuju letmý pohled již dostavěnému baráku jen přes ulici od našeho. Zeptám se mamky: „Mami, kdy se sem někdo už nastěhuje?“ „No, pokud vím, tak bychom už brzy měli mít nové sousedy,“ odpověděla mamka a já už tomu domu pozornost nevěnovala. Šla jsem ke mně do pokoje a lehla jsem si na postel. Vzápětí jsem únavou usnula.

„Bože! Zaspala jsem....“ Je už půl osmé. Už, už, jsem chtěla běžet vzbudit mamku s tím, že mě musí odvézt do školy, protože jsem nestihla autobus. Když tu jsem koukla na datum a zjistila, že je sobota. To se mi velice ulevilo a šla jsem dolů na snídani. Mamka už byla na nohou a zrovna zametala v kuchyni. Hned, jak jsem se na koště podívala, uviděla jsem samu sebe nasedat na koště. Bylo to jako nějaký mžik před očima nebo vzpomínka. Nechtěla jsem z toho dělat drama, že se mi stalo něco úžasného, když jsem měla vidinu, tak jsem to dál nerozmazávala a posadila se ke stolu. Periferně vidím projíždět auto, které se ovšem zastavuje u nového domu a já se, teď už přímo koukám na něj. A vidím, že je to stěhovák. Za ním stojí ještě jedno šedivé auto, z něhož se vykutálel docela vysoký tělnatý muž. Z druhých dveří vyšla podobně vysoká, velice hubená a kostnatá paní. Ze zadních dveří vylezl nejspíš jejich syn, postavou podobnou otci, a s koblihou v ruce.

Vzpomněla jsem si, že mám jít nasbírat listy na výtvarnou výchovu. Vycházím z domu a cestou na hřiště v parku procházím okolo lidí, kteří stále přendavají nábytek z auta do domu. Zamířila jsem do parku a tam nasbírala listy. Uviděla jsem někoho na houpačce a šla se podívat. Byl to ten nový kluk. „Ahoj, ty jsi ten novej, že?“ „Jo, to jsem já,“ odpověděl. Posadila jsem se na druhou houpačku a začala si s ním povídat „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. „Já jsem Dudley Dursley.“ „Vážně? To je jak z Harryho Pottera,“ zasmála jsem se. „Mně to moc k smíchu nepřipadá,“ ozval se Dudley . „Aha, promiň,“ omlouvala jsem se, „asi si z tebe lidi často tropí šprýmy, co?“ „Tím to není,“ namítl Dudley, „ale do toho ti nic není.“ Zvedl se k odchodu, když se najednou zarazil. „To je tvoje kočka?“ „Ne, ještě jsem jí tu nikdy neviděla, zvláštní, že? Jako kdyby nás pozorovala.“ Dudley zbledl ve tváři. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. „No, já jen, no, ne nic se neděje, jen... můžu tě o něco poprosit?“ „Povídej.“ „No, nikoho tu zatím neznám a jen kdyby se něco s námi stalo a ty jsi nás třeba neviděla dlouho vycházet ven, tak můžeš, prosím tě, spálit tenhle papír? Ale musíš u toho být úplně sama a přesvědč se, že shořel úplně. Moc děkuju, ale už musím jít.“ Otočil se a běžel zpět k jejich novému domu.

Nějaký čas jsem pak vídala Dudleyho cestou do školy. S nikým se moc nebavil, ale mne vždy pozdravil. Náhle jeho místo ve školním autobuse bylo prázdné. Když jsem zazvonila u jejich domu, nikdo neotvíral. Pochopila jsem, že musím spálit papír od Dudleyho.

Večer jsem si nachystala misku a svíčku se zápalkami. A když rodiče usnuli, svíčku jsem zapálila a od ní i papír, který jsem hořící vložila do misky. Pozorovala jsem plamínky užírající papír, když se náhle vzňal velkým plamenem. Uvnitř plamenu se začala rýsovat tvář. Připadala mi povědomá, krátké tmavé vlasy lemovaly oválný obličej, oči se leskly za kulatými obroučkami brýlí a na čele nad pravým okem byla zřetelně vidět klikatá jizva. Úlekem jsem málem spadla ze židle. To přece není možné, že by to byl Harry Potter. „Já jsem Harry Potter,“ rozptýlil mé pochybnosti, „a kdo jsi ty?“ Představila jsem se mu a hned jsem mu také řekla o Dursleyových. Když mne vyslechl, poděkoval mi za informaci a ujistil mě, že se postará, aby se Dursleyovým nic nestalo a byli v bezpečí. Poprosila jsem ho o to, aby mě informoval, jak to dopadlo. Harry to slíbil, rozloučil se se mnou a zmizel, když papír dohořel. Sfoukla jsem svíčku a šla jsem si lehnout.

Několik dní se nic nedělo, až asi za týden v noci mě vzbudilo klepání na okno. Vznášel se tam Harry na koštěti, a když jsem otevřela okno, tak mě s úsměvem pozdravil: „Ahoj, přišel jsem ti říct, že všechno dopadlo dobře. Dursleyovi jsou v bezpečí, ale to vše jen díky tobě, že jsi nás včas informovala. Bylo to jen tak tak a já jsem tady, abych se ti odměnil, co by sis přála?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem řekla: „Mohla bych se prosím proletět na koštěti?“ „Ale jistě, posaď se za mě.“ Když jsem si sedala, problesklo mi něco hlavou, jako kdybych to už někdy zažila. Letěli jsem nad městem. Ze začátku jsem se bála, že spadnu, ale ke konci už jsem se odvážila držet jen jednou rukou. Když se se mnou Harry rozloučil a zmizel vdáli, šla jsem si plná dojmů lehnout, ale nemohla jsem usnout, tak jsem si chtěla zapálit svíčku. Jenže každá sirka se mi zlomila nebo hned zhasla. Náhle do pokoje vešla maminka a řekla: „Proč to neuděláš takhle?“ A luskla prsty. Na svíčce se rozhořel plamínek. S údivem v očích jsem se zeptala, jak to udělala. Ona jen sfoukla svíčku, vzala mě za ruku a řekla, abych luskla prsty. Když jsem luskla, na svíčce se objevil plamínek stejně jako v případě maminky. Pak mi mamka všechno vysvětlila.

Před koncem školního roku mi přišel dopis. Při rozlamování červené pečeti jsem už věděla, že toto je a byl můj zázrak, o který jsem při vypouštění lampionu prosila. Také už vím, že do své staré školy už příští rok znovu nenastoupím. V dopise totiž stálo: „Byla jste přijata na Školu čar a kouzel v Bradavicích.“

Lucie Abera, 8.B

Návštěva v Bradavicích

Stála jsem uprostřed velkého sálu, kde byly tři dlouhé stoly a nad hlavou mi létaly svíčky, hodně svíček. Celý ten sál na mě působil velice útulně a povědomě. Pořádně jsem si promnula oči, jestli je to skutečné ….a doopravdy bylo. Ale pořád jsem přemýšlela, kde už jsem toto místo viděla. A ano, byla jsem v Bradavicích. Škola, kde se učil Harry Potter, ale to nebyla obyčejná škola, ona totiž byla kouzelná.

Poté co jsem si celou obrovskou místnost prohlédla, zamířila jsem po hýbajících se schodech, ty schody se po nějaké době vždycky posunuly zase k jiným dveřím, než předtím vedly. Byla jsem úplně v šoku.

„Co tu chceš?“ Nějaký chraptivý hlas na mě promluvil a ne moc příjemným tónem. Ale když jsem se kolem sebe rozhlédla, nikoho jsem neviděla. „Tady jsem, ty vetřelče!“ ohlédla jsem se na obraz a v něm rytíř. „Hledám Harryho, mimochodem, já jsem Nela, Nela z Písku, a vůbec nevím, jak jsem se tu ocitla, ale když už jsem tu, chci vidět Harryho,“ řekla jsem. „Nu dobrá, ale ...děvčátko, vůbec nevím, kde jsou studenti, podle mě asi ve městě nebo na kolejích.

Rozběhla jsem se do nějaké komnaty a zády ke mně stála dívka s vlnitými tmavými vlasy v dlouhém černém plášti. Byla to Hermiona. „Ahoj, Neli, prosím tě, hledá tě Harry – prý ti potřebuje ukázat celé Bradavice. Je ve svém pokoji, který je o tři patra výš. Pokoj číslo 3 ¾,“ neváhala jsem a utíkala do třetího poschodí.

Hned jsem ho poznala, mého idola Harryho. „Nelinko, jsi tu nová žákyně z Nebelvíru a musíme ti koupit hůlku, když už jsi ta kouzelnice....“ S otevřenými ústy jsem na něj zůstala doslova zírat, ale neodhodlala jsem se mu odporovat, protože na to ho moc obdivuji.

Procházeli jsme úzkými uličkami, kolem nás procházeli skřítci, víly a všelijaké nadpřirozené bytosti. Ale v tom mi začala být zima, nebe zčernalo. Lidé a zvířata začali utíkat a schovávat se, nevěděla jsem, co se děje. Harry mě popadl do nějakého krámku, kde byly lahvičky s lektvary, malé, velké, barevné, průhledné.....

„Neli, to jsou mozkomoři, musíme být zticha,“ zašeptal. Strašně jsem se bála. Dveře se pomalu otevíraly, vrzaly. To mi přišlo, jako by trvalo tři dny, ale celý tento moment se zdá být šíleně dlouhý.

Začala mě bolet hlava. Mozkomor už mi sál mou duši, když vtom mi začalo pískat v uších a nějaký povědomý hlas mi říkal: „Vstávej, jsi celá zpocená …...a musíš do školy. Píšeš čtvrtletní práci z češtiny......“ A ano, byla to moje maminka. Nevím, jestli jsem si raději neměla nechat vysát myšlenky od mozkomora, při pomyšlení na tu prověrku...

Každopádně v Bradavicích se mi líbilo, hlavně Harry se mi líbil. Škoda, že čáry a kouzla neexistují.....

Nela Lusková, 8.B

Já a Harry Potter

Je poslední den prázdnin a já celý den přemýšlím nad tím,jak bude vypadat Škola čar a kouzel v Bradavicích, do které se zítra poprvé podívám.. Najdu si kamarády, budu se mi tam líbit …. Mám ještě tolik otázek.., ale půjdu se na to vyspat, abych na zítřek byla vyspalá a byla připravená na novou školu. Je ráno a já vyrážím do Londýna a poté co se přemistuji do Příčné ulice, kde vcházím do prvního obchodu, kde se shání kouzenické hůlky, vyberu si s pomocí prodavače pana Olivandra, který dokáže všem poradit s tím, jaká hůlka by byla pro daného člověka nejlepší. Dále jdu do obchodu s knížkami a vším, co pořebuji k výuce. Když už mám vybráno, tak poslední věc, která mi ještě chybí, je zvíře. Někdo má sovu, někdo kocoura nebo taky myš, já jsem si vybrala sovu, protože nějaký poloobr přede mnou vybral sovu pro nějakého Harryho... k jeho jedenáctým narozeninám. A teď se musím dostat už jen na nástupiště 9 a třičtvrtě a pojedu bradavickým expresem do Bradavic .

Už jsme na hradě v Bradavicích a teď nás bude moudrý klobouk přiřazovat do kolejí, moc jsem si přála patřit do Nebelvíru... a to moudrý klobouk dovolil, byla jsem přiřazena jako první a hned po mně byla přiřazena Hermiona Grangerová a Ron Weasley. S těmi jsem se začala hned bavit... a jako dalšího vybral moudrý klobouk Harryho Pottera, hned jsme se s ním dali do řeči, stala se z nás nerozlučná čtyřka. Bavili jsme  se každý den.

Dnes jsme měli poprvé lektvary, mně a Hermioně to šlo.. ale Harrymu s Ronem lektvar vybublal, ale nic se nestalo, tyto lektvary byly neškodné.

Ale to třeba první hodina létaní na koštatech byla o dost zajímavější, měli jsme zatím jenom zůstat stát na zemi, než se paní profesorka vrátí s pomůckami, ale než se vrátila, tak jsem nějakým způsobem vzlétla a nemohla jsem sletět dolů zpět k zemi, proletěla jsem okolo nejvyšší věže bradavického hradu, ale nakonec se mi nic nestalo a já přistála přesně tam, kde jsem chtěla. Jedinné  štěstí bylo, že mě viděla jenom paní profesorka, která trénuje famfrfálský tým nebelvíru, a nabídla mi, jestli bych nechtěla být v jejím týmu, byla bych nejmladší hráčkou nebelvírské fanfrfálské historie …. a já  souhlasila. A jak tak plynuly dny, týdny a měsíce, tak došlo na famfrfálový turnaj, počasí nám vůbec nevyšlo a já se začala obávat, aby se nikomu nic nestalo, přece jenom je to můj první turnaj a nebylo by příjemné pokazit to celému týmu nebo se zranit. Začalo se hrát, počasí se trochu zlepšilo a hra probíhala skvěle do té doby, než začalo pršet, a potom se dokonce přidala i bouřka.

„No nic, musíme vyhrát,“ říkala jsem si a v tu chvíli, co jsem to dořekla, okolo mě prolétla Zlatonka a já věděla, že když  někdo chytí Zlatonku, tak celý turnaj ukončí a vyhraje ten tým, ze kterého je hráč, který ji chytil. Hned jsem za ní letěla, měla jsem ji už na dosah ruky, ale v tu chvíli do mého koštěte udeřil blesk a já z velké výšky spadla na zem, pamatuji si jen, že ke mně přiběhl profesor Snape a na nic víc si nevzpomínám. Ráno jsem se probudila na ošetřovně se zlomeným zápěstím, na které jsem spadla, chvíli pro mém probuzení se na ošetřovně zastavili Harry, Ron a Hermiona s tím, že jsem chytla Zlatonku a že jsme vyhráli... Byla jsem ráda za to, že jsme vyhráli, ale mrzí mě to, že další turnaj nebudu moc hrát, protože zlomené zápěstí budu mít ještě dokonce měsíce.

Rok utekla jako voda a já zažila s mými nejlepšími kamarády tolik zážitků a dobrodružství,  že bych o tom mohla napsat knihu. „Za dva měsíce se zase uvídíme v Nebelvírské koleji,“ říkala jsem Ronovi, Hermioně a Harrymu. Moc se mi na Bradavické škole čar a kouzel líbí a moc se těším na další rok, který bude určitě ještě lepší než tento.Těším se na nové zážitky, na nové kamarády a samozřejmě i na nové učitele. Kouzelnický svět je úžasný.......

Nikol Kloboučníková, 8.B

Vítej! Neznámo kde

„Harry,“ zakřičím z plných plic „Přestaň se starat o jídlo a utíkej,“ dořeknu a přidám do kroku.

Abych vás uvedla do obrazu. Právě utíkám spolu s Harrym Potterem chodbou školy v Bradavicích. Vlastně nic jiného mi nezbývá, přeci jenom za mnou se žene tříhlavý uslintaný pes, který má nejspíš zálusk na omladinu.

„Harry, prosím tě, nemůžeš si ten sandwich sníst po..“ udělám pauzu, abych se nadechla „Po tomhle všem?“ znamenitý kouzelník protočil očima a mávl svojí dřevenu hůlkou.

„A teď jsme jako kde?“ zavřískám a tentokát protočím očima já. „V bezpečí?“ zažertuje a zároveň zakřikne nejistou věc. „No, ani bych neřekla,“ přimhouřím oči a ukážu za záda Harrryho.

„No.. Tak tohle už kouzlo nespraví,“ uchechtl se.

„Na ně není žádný kouzlo? A vůbec.... co je tu k smíchu!“

„Je, ale já si ho nepamatuji.“

„No, to bys teda měl.“

„Hele, nejsem jediný, který chodí na kouzelnickou školu,“ řekl naštvaně. „Chodíš tam se mnou a včera si mi máchala se svojí hůlkou před obličejem a.. “

„Já mám hůlku?“ přerušim ho a zatvářím se dost zmateně.

„Jo, v bundě a ještě včera ses chlubila, že to kouzlo umíš....“

„Já to kouzlo umím?“ zopakuji si pro sebe a rukou si sáhnu do vnitřní kapsy u bundy. Mávnu hůlkou, kterou jsem právě našla v bundě a …

„Vítám vás, slečno Pirná, Harry“ kývl ke mně Michael Jackson, který v mém snu měl představovat ředitele Bradavic. „Jak se vám líbila zkouška?“ usmál se.

„Zkouška? Jaká zkouška?“ zaječím. „To mi chcete říct, že t,o co se mě tam venku snažilo sníst či nějak jinak naporcovat byla jen zkouška?“ dodala jsem.

„Jo...“ přikývne klidně.

„Co to bylo?!“ zasměju se, když se ze svého snu probudím. Přece jenom by mě zajímalo, co se stane dál, protože takový konec se mi vůbec nelíbí, ale já si sama neurčuju, kdy se probudím a kdy můj sen skončí..

Pirná Katka, 8.B

Nové trable s novou společnicí

Jednou ráno se Harry probudil a společně s Ronem čekali na nového spolužáka. Oba dva doufali, že to bude kluk. Dozvěděli se to o hodině černé magie, kdy profesor Sneip říkal, že přijde nový spolužák, nebo spolužačka. Měl přijít dnes ráno v 10 hodin. Harry s Ronem čekali u vchodu do Bradavic. Hermiona se k nim po chvilce přidala a modlila se, aby to byla holka.

Odbilo 10 hodin, zazvonil zvon na zvonici a v tu chvíli jsem se na scéně objevila já (jmenuji se Tereza). Harry, Ron a Hermiona se tak lekli, že vyskočili nejméně metr vysoko.

Všechno, co jste tu teď slyšeli, mi vyprávěla Hermiona o polední přestávce, ale jdeme dál.

Když jsem je poprvé uviděla, byla jsem překvapená. Harry byl větší než jsem čekala. Hned na první pohled jsem zjistila, že budeme kamarádi. Hezky mě přivítali a ukázali mi můj pokoj. Bydlela jsem s Hermionou. Za to jsem byla moc ráda, protože se mi zdála hrozně milá. Pak mi ukázali školu.

Škola byla jako namalovaná. Okna byla úchvatně barevná. Škola uvnitř byla taková tajemná. Jak jsme chodili po škole, tak jsem se při tom seznámila s učiteli. Nejsympatičtější mi byl profesor Sneip.

Další den ráno Hermiona vstala brzy a vzbudila i mě. Vůbec jsem nechápala, jak může tak brzy vstávat.

První hodina byla bílá mafie, opak černé magie. Naučila jsem se v ní jak proměnit ptáčka v králíčka. Měli jsme šest hdin každý den. V našich hodinách byla zařazená čeština i matematika. Nechápala jsem proč, když je to škola kouzel. Nejvíce ze všech předmětů mi šla matematika, dostala jsem první jedničku do žákovské knižky. Odpoledne mi Hermiona ukázala kouzla jako například kouzlo lásky, krásy nebo rychlosti. Taky jsem se hodně bavila s Harrym. Vždycky, když jsme psali test z českého jazyka.... a upřímně český jazyk byl těžší než hlavolam... pochopil mě a pomohl mi s ním.

Jednoho odpoledne jsme s Harrym slyšeli zvuky. Bylo to celkové skřehotání a tajemné hlasy. Začala jsem mít strach, ale věděla jsem, že Harry je hrdina a že mne ochrání.

Čím blíže jsme byli hlasům, tím rychleji jsme začali vytahovat své hůlky. Zvuky se ozývaly za dveřmi učebny černé magie. Otevřeli jsme dveře a najednou Harry vykřikne: „Abadakedabra!“ Tak jsem se lekla, že jsem poskočila.

Lítali tam tři mozkomorové a několik skřetů. Já začala volat o pomoc, ale v tu chvíli jsem před sebou viděla jenom černotu z obličeje mozkomora. Lehla jsem na zem a Harry ke mně rychle běžel, zvedl mě a utíkal ke kabinetu profesora Brumbála.

Mozkomorové letěli za ním, a když jsme byli u kabinetu, otevřel dveře a rychle je za sebou zase zavřel. Pan profesor Brumbál se ptal, co se děje, a Harry odpověděl: „Mozkomorové se dostali až sem a našli jsme je s Terkou v učebně černé magie. Terka dostala od mozkomora šok a potřebuje do nemocnice.“ Profesor hned zavolal paní ředitelku, aby mě vzala do školní nemocnice a profesor Brumbál vyšel ven a zakřičel tak hlasitě jedno kouzlo. Pak jsem si už nic jiného nepamatovala.

Ve školní nemocnici jsem se probudila a uviděla před sebou Harryho, Hermionu a Rona. Všichni na mě koukali a já z toho pohledu měla docela strach. Řekli mi, že mozkomory sem poslal Voldemort a že když tě políbil, všichni zahynuli.... i Voldemort. Prý jsem zachránila celou školu, ale tomu jsem nechtěla věřit.

Po pár týdnech jsem vyšla z nemocnice a všechno bylo jako dřív. S Harrym jsem chodila na procházky a s Hermionou jsme se učila. Byla jsem ráda, že je vše v pořádku a už nikdy se na škole v Bradavicích nic špatného nestalo.

Tereza Šímová, 6.A

Golden trio

Golden trio je takový třílistek,
ale má víc štěstí než čtyřlístek.
Setkali se s trollem,
byl velký jak golem.

Zachránili školu
neudělali žadnou škodu.
Bez sebe by tu nebyli (nežili)
společně všechno ve zdraví přežili.

Mají úžasné rodiny
o tom nejsou pochyby.
Wesleyovi mají sedm dětí
pokaždé jsou v jejich objetí.
Grangrovi jsou mudlové.
A pak tu jsou Potterové.
Ty snad každý zná.
Pokud ne tak at se Vám o nich zdá.

Valentina Urbanová, 10 let

Harry Potter,
to je lotr.
Zlobí děti ve třídě,
kouzlí hůlkou ve vteřině.

Růženka Urbanová

Harry Potter

Harry Potter známý je,
celý svět ho miluje.
Je to mladý čaroděj,
školu kouzel studuje.
S ním i jeho kamarádi,
školu v Bradavicích mají.
Kdo by neznal jeho knihy,
ty jsou přeci nám určeny.
Jedna kniha rok života,
prázdninami začíná,
koncem školy končívá.
Knih už máme šest,
Potterovi je 17 let.
Knihy super jsou,
děti si je čtou.

Veverušáci, Beroun - Závodí

Autor:
Vydáno: