Vlastní životopis Agathy Christie
Člověk to slyší dnes a denně – v různých variantách a přesto pořád dělá ty samé chyby. U Vlastního životopisu Agathy Christie to platí dvojnásob, tedy alespoň u vydání z roku 1987.
Na první pohled působí jako poměrně útlá knížka, odhadem tak maximálně tři sta stránek. Člověk je pomalu v pokušení myslet si, že ji přečte během několika málo dní. To jediné patří mezi skutečně oprávněná tvrzení, přestože hned ze začátku odradí značný rozsah a poněkud rozvláčný úvod. Na druhou stranu je potřeba uznat, že životopis sedmdesátileté královny detektivek byl napsán neobyčejně živým jazykem, s nadhledem, za který by se nemusel stydět žádný autor humoristických románů a na čtenáře působí ještě mnohem dobrodružněji a napínavěji, než většina jejích detektivek.
První kapitola o dětství mě poněkud zklamala. Zaobírá se životem v „rodinném sídle“ a biografií jejích rodičů. Nutno přiznat, že přes veškerý možný luxus to neměla nijak jednoduché. Některé vzpomínky po desetiletích vypadají víc než úsměvně, spousta dalších ji ovlivňovala po celý život a kdo si přečetl některou z jejích detektivek opravdu pečlivě, nachází najednou další dílek do skládačky, která hlavní postavy ukazuje v docela jiném světle a možná dokonce také pozná osoby, kterými hrdinové byli inspirováni. Christie to sice nikde otevřeně nepřiznala, ale čtenář má pocit, že ví…
Později kniha dostává spád. Člověk se od ní nemůže odtrhnout, je zvědavý na další popis autorského tvoření a vůbec perličky ze života. Je skoro neuvěřitelné, že tohle všechno zažil jeden jediný člověk z masa a kostí a dokázal se s tím vyrovnat. Zvlášť zaujmou popisy obou světových válek – vůbec ne dějepisně suchopárné, ale z pohledu obyčejného člověka, který to zažil. Čeští pamětníci, vystupující v dokumentech, něco takového nikdy nedokáží; ze životopisu Agathy Christie si člověk teprve uvědomí, že se to dělo.
Skoro to vypadá, že dnes už je taková kniha přežitkem dávných dob, přesto si však myslím, že si své příznivce najde i dnes. A jestli máte píšícího kamaráda, dřív, než mu zase řeknete, že „ta slohovka je pro něj brnkačka“, přečtěte si několik stránek životopisu. Třeba pak pochopíte, že psavec není žádný superčlověk, který všechno zvládá levou zadní…