Temná akademie 4 – Ztracení
Když si prolistuju čtenářský deník, mám pocit, že jsem poslední dobou přesedlala na fantasy. Upíří deníky, Říše temnot a nakonec i Temná akademie, kterou jsem začala číst, sotva v Čechách vyšel první díl. Většinu fantasy knih mi stačí přečíst jen jednou – třeba jenom první díl – a udělám si obrázek o celém příběhu. V případě Temné akademie to však neplatí, chtěla jsem se dozvědět, jak dopadne románek Ranjita a Cassie, takže jsem postupně musela zhltnout všechny části tetralogie.
Závěrečný díl se odehrává v Keni a vyvrcholí jím nejen vztah zmíněné dvojice, ale také Isabelly a Jakea. Není to nic jednoduchého, Gabriella Poole se nijak nesnaží čtenáři pomoci, aby se vpravil do děje. Kniha působí, jako by byla vytržena z kontextu, do celé řady jaksi nezapadá.
První kapitoly se nesou v depresivní náladě. Oba osudoví mladíci se ztratili ze životů svých vyvolených – Jake je od předchozího dílu mrtvý (a vrahem se shodou okolností stal Ranjit) a samotný záporný hrdina z Akademie utekl, aby zachránil, co se ještě dá. Cassie ani Isabella nežijí v klidu a pohodě, musí se rozhodnout o své budoucnosti a Cassie se navíc pokouší stát sama sebou, DUCHOVNĚ se vrátit před nedokončený iniciační obřad z „pařížského“ dílu. Všechno je jen a pouze na nich a ředitel školy, místo aby se jim pokusil pomoci, všechny události komplikuje. Jak z toho ven?
Cassie se opět ujímá postu hlavní hrdinky. Boj s Kateřinou, který se rozhořel v předchozích dílech, pokračuje a dívka se má stát nástrojem, díky němuž se povede nastolit vládu Nejstaršího, jak si to Kateřinin klan přeje. Jak dopadne Casiina volba mezi životem milovaného muže a záchranou světa?
Z úvodních dílů série jsem byla poměrně nadšená. Poole se vyznačovala propracovanou zápletkou, na gram přesně vyvážila poměr mezi romantikou a akcí. Ne snad, že by to všechno ve čtvrtém díle chybělo, ale přijde mi, že jednotlivé kapitoly jsou velice nevyrovnané. Romantický nádech místy přechází takřka do červené knihovny a z hlavních hrdinů krystalizují superhrdinové.
Jeden příklad za všechny: Ranjit. Na začátku knihy se objeví jako nepozorná, bezbranná troska, která přestože hostí nejmocnějšího ducha, byla unesena dvojicí podstatně slabších žen. Následně z děje odchází a co se s ním celou dobu dělo, si čtenář snadno představí při popisu bezvládného zakrváceného těla, které potřebuje pomoc okolí i při nejzákladnějších funkcích. Tuhle část chápu. Ale teď pozor – sotva se probere z bezvědomí, je plný sil a připravený k akci. Se zbytkem hlavních postav se vydává na výstup na Mount Kenya, kde se zúčastní několika bojů a je podstatně silnější, než všichni jeho přátelé dohromady. Zázrak?
Já vím, že ve fantasy je něco takového dost dobře možné… Asi při čtení další knihy tohoto žánru budu muset méně přemýšlet nad logickou linkou…