Smrt staré posluhovačky
Snad každý si jméno Agathy Christie spojuje s jejími nejslavnějšími detektivy, Hercule Poirotem a slečnou Marplovou. Nejeden čtenář, či televizní divák ,by začal jmenovat proslavené detektivky, mezi kterými by nejspíš nechyběla Smrt na Nilu, nebo Vražda v Orient expresu. Předpokládám, že na Smrt staré posluhovačky by si nevzpomněl nikdo.
Ono znát nějakou stovku děl tak známé spisovatelky není nic snadného. Ani já jsem do poslední návštěvy antikvariátu netušila, že královna detektivek napsala cosi takového, přestože v hlavní roli najdeme malého Belgičana s vejčitou hlavou, Hercule Poirota.
Od první kapitoly se zdá, že není co vyšetřovat. Stará posluhovačka, kterou kdosi poměrně brutálním způsobem odpravil, byla pohřbena a vrah skončil ve vězení, kde čeká na provaz. Přesto má vyšetřovatel pocit, že tady něco nehraje a požádá o pomoc svého dávného přítele z Belgie.
Ani on není s výsledky předchozího pátrání právě spokojený. Všechny stopy sice vedou k muži, který sedí ve vězení, ale ve vzduchu stále visí ono „ale“. Nové pátrání se ubírá jediným možným směrem, zpět do minulosti. Jen tam by bylo možné najít vodítko. Čtenář se může spolehnout, že jestli ho vůbec někdo najde, bude to právě Poirot. A taky že ano. Máme tu cosi, co s trochou dobré vůle můžeme nazvat jako předmět doličný. Své také udělá nejedna neuvědomělá narážka.
Starý detektiv už dávno ví, autorka čtenáře ještě chvíli udržuje v nevědomosti. Nenápadně mu dokáže, jak se přítomnost prolíná s minulostí a že hledat pachatele se dá i trochu jinak, než je obvyklé…