Poklad na ostrově
Před časem jsem se zmínila, že si toužím přečíst „první díl“ k Návratu na Ostrov pokladů. Netrvalo dlouho a přání se mi opravdu splnilo při jednom z nájezdů na antikvariát. Původně jsem si ale myslela, že ke knize se dostat bude podstatně jednodušší.
Zjistila jsem totiž, že v češtině je přinejmenším sedm vydání a některá z nich se jmenují Ostrov pokladů, zatímco Poklad na ostrově. Výběr té správné knihy byl proto široký, nakonec se mi ale poštěstilo a mohla jsem se pustit do výtisku ze sedmdesátých let.
Hned na začátku mě autor překvapil značnou brutalitou (kam se hrabou autoři dnešních severských krimi thrillerů?!) – představa člověka ušlapaného koněm není nic pro slabé žaludky. A nebyla to jediná scéna; v knize se sice nevyskytují žádné praskající lebky a další barvité popisy, to by bylo trochu moc laciné, spisovatel se spíš snaží zapůsobit na lidskou představivost a možná také trochu podvědomí. Co může být děsivějšího, než nevysvětlitelný strach z jednonohého námořníka?
A pak – kniha pro děti, která vyšla v době, kdy korektoři pracovali na plné obrátky, ale kořalka, rum a grog tečou proudem a námořníci mluví tak hrubě, že jakékoli neutrální, ne-li slušné slovíčko, si čtenář pamatuje ještě dlouho poté. Skoro si myslím, že by takový text neprošel v nakladatelství ani dnes – a že projde ledasco…
V každém případě musím knihu ocenit jako dobrodružný příběh, který dnes už patří ke klasické literatuře. Překlad ze 70. let není příliš šťastný (proč všechny námořníky nazývá anglicky a jenom ze Silvera udělal Honzu?). S trochou dobré vůle se to dá pochopit a dokonce i knihu úspěšně dočíst, ačkoli se závěr dá snadno předvídat.