Moravské národní pohádky

Vydáme se na cestu do krásných i smutných království, mezi obry a skřítky, zakleté prince a princezny, zlé babice a čarodějníky, ale i chudé a prosté lidi. S hloupými Janky, chytrými Honzíčky a silnými kováři či statečnými pannami zažijeme prapodivná dobrodružství, abychom byli nakonec svědky jejich zasloužených odměn a vítězství, často vykoupených opravdu krutými chvilkami a drsnými zážitky.

Na dnešního čtenáře mohou mnohé z těchto příběhů působit příliš surově, ale jak už to v pohádkách chodí, odměnu nakonec dostane vždy ten, kdo je ochoten pomoci druhým, kdo je čestný, schopný překonat svůj strach a rozšířit hranice svých možností. A to není nikdy zadarmo.

Matěj Mikšíček (* 1815 Toužín u Dačic – † 1892 Brno) byl moravský národní buditel, sběratel lidové tvorby, spisovatel, novinář a železniční úředník.

Do školy chodil ve Znojmě a poté v Hradci Králové a již v té době se u něho začalo probouzet národní vědomí. Po studiu gymnázia v Litomyšli se zapsal ke studiu filozofie v Pešti, kde pořádal slovenské divadelní hry, a ve Zvolenu založil slovenské divadlo. Po prvním ročníku přešel do Brna k profesoru Klácelovi. I zde se zapojil do divadelního života a působil také jako novinář – brněnský divadelní zpravodaj Květů, redaktor Časopisu pro lid a zasloužil se o založení moravského literárně-politického časopisu Týdenník. V roce 1848 byl vyšetřován za šíření „velezrádných knih“ a téhož roku se také zúčastnil Slovanského sjezdu.

Od roku 1852 byl Matěj Mikšíček zaměstnancem Severní dráhy císaře Ferdinanda. Nepřestal být ovšem horlivým vlastencem a dopisoval si s mnoha významnými osobnostmi své doby,  jako byli J. K. Tyl, K. H. Borovský, Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Josef Helcelet či Božena Němcová.
Matěj Mikšíček byl politicky a literárně známá postava, která zmizela po přelomu století v propadlišti dějin. Je to škoda, bez Mikšíčků a jim podobných bychom dnes nebyli ani my.