Město strachu
Člověk většinou čte horory, aby si nahnal strach a chvíli si užil tíživou atmosféru v bezpečí domova. Ale co když se vám do rukou dostane hororový příběh, který nepůsobí tak nereálně, jak se na první pohled mohlo zdát? Jistě, je nutné odmyslet si některé podrobnosti, aby bylo možné si takové události představit v reálném životě, ale výsledek bude stát za to.
Tohle jsem si myslela, když jsem si v knihovně vybírala Město strachu od francouzského autora Serge Brussola. Děj se odehrává v Jižní Americe, v městě fungujícím jako obrovský domov důchodců, kde rozsévá strach bájný Učitel. Zákon je jediný: obyvatelé mohou spáchat jakýkoli zločin, pokud ho vyváží dobrým skutkem. Za své chování dostávají známky jako ve škole a Učitel je vždy na konci měsíce sčítá. Kdo má záporné hodnocení, toho potrestá přesně podle knihy hříchů staré tři sta let…
To, co původně měla být oáza klidu na zemi, se rázem mění v peklo, ze kterého není úniku. Obyvatelé žijí ve věčném strachu z Učitele, a když se navíc k jejich denodenním starostem přidá invaze agresivních opic do centra města, pokouší se před hrozbou hromadně prchnout, což ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Město je totiž dokonale izolované od okolní civilizace a jediným spojením se světem jsou prastará letadla a lodě, na které pochopitelně není spolehnutí. Dokonce ani jejich obsluha nepůsobí právě důvěryhodně. Dovedete si představit život v takových podmínkách?
Hlavními hrdiny příběhu jsou podivný novinář, synovec čarodějnice z místní chudinské čtvrti a bratři bojovníci, vlastnící autovrakoviště, kteří to podle všeho nemají v hlavě v pořádku. Z toho si snad každý dovede udělat obrázek o tom, jak děj bude probíhat. Běžnou praxí jsou nepěkné (velice mírně řečeno) detaily, pouliční potyčky a drsná mluva, používaná lidmi na okraji společnosti. Na to člověk musí být připraven, než se pustí do čtení; na druhou stranu si tím autor vytvořil dost prostoru pro nečekané zvraty a epizodní události, které celý příběh oživují. Na veškeré děje se čtenář může dívat z pohledu více postav a užít si post „všemohoucího“.
Když jsem na začátku tvrdila, že Město strachu je horor, záměrně jsem neřekla celou pravdu. Sem tam se objevují znaky netradičního sci-fi a ve druhé polovině přijde ke slovu i drsnější detektivní žánr. Jak si s tím dokážete poradit?