Jsem průšvih jménem Klaudie
Když jsem knihu, nesoucí název Jsem průšvih jménem Klaudie, viděla poprvé, pomyslela jsem si cosi nepříliš lichotivého o dívčích románcích. Jak jinak charakterizovat příběh, pyšnící se obálkou laděnou do růžovobílých tónů? A ve skutečnosti se zas projevilo, že není dobré knihu posuzovat podle obalu. Ale stalo se…
Ne, že by to nebyl román pro dívky. Trocha romantiky musí být ve všech knihách, ale tady to není to nejdůležitější. Klaudii je třináct let a ještě před koncem školního roku se s matkou stěhuje do Prahy, kde chodí do nové školy. Relativně rychle si najde nové kamarády a začíná pátrat po svém otci, kterého nikdy nepoznala. Jediné, co o něm ví, je, že studoval filosofii. Na to ji přivede spolužák, když prohlásí, že kvůli hrdinčině otci jeho sestra nedostala zápočet. Že by nakonec někde učil?
Aby děj nebyl jen o filosofii, jíž se věnuje i Klaudiina matka, autorka do děje přidala babičku ze Žiliny, svéráznou starší dámu, která se všem neustále plete do života. Určitě tenhle typ prarodičů znáte taky. A v Praze se samozřejmě náležitě vyřádí: vždyť pronajatý byt vůbec nevypadá tak, jak si ho představovala…
Jsem průšvih jménem Klaudie je dívčí románek každým coulem, Milena Durková však neváhá řešit i každodenní mezilidské vztahy a čtenářkám nabízí knihu, jakou určitě nečekaly: postmoderní román se vším, co k němu patří a člověk si jen musí vybrat, jestli ho víc zajímá dívčin nový život, partneři hrdinčiny matky, nebo stručné dějiny evropské filosofie. A nechybí ani vtípky, které nutí k zamyšlení.
Jen nevěřím, že by něco takového zvládly číst jedenáctileté děti, když i pro dospělého není kniha právě odpočinkovou četbou.