Asylum – Ústav pro duševně choré
Původně jsem si chtěla přečíst Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, ale při návštěvě knihovny mě na poličce novinek zaujala kniha Asylum - Ústav pro duševně choré. Už jenom obálka, ozdobená černobílým obrázkem a možná až trochu moc výrazným nápisem, vzbuzuje neklid. A kdyby jen to – i anotace vnucuje neodbytné otázky; podněcuje čtenářovu zvědavost.
Nejdůležitější informace jsou známé od samého začátku. O prázdninách se konají letní kurzy od vysoké školy, určené pro středoškoláky, jako je hlavní hrdina Dan. Původní kolej však prochází rekonstrukcí a zájemci mají být ubytováni v budově, kde sídlil dávno zavřený blázinec. Na první pohled místo, které si přímo říká o to, aby se stalo dějištěm hororového příběhu, čehož samozřejmě Madeleine Rouxová využije. A ani Dan není zrovna běžný student. Zajímá se o psychologii a dějiny, budova ho přitahuje a odpuzuje zároveň, hned během prvního dne se dostává do víru událostí, který vzápětí není schopný zastavit. Zbláznil se, nebo na něj prostředí působí víc, než na ostatní?
Minulost se zvláštním způsobem prolíná s přítomností. Na kurzech dojde k několika kriminálním činům, které jako by z oka vypadly těm z minulého století. Stojí za nimi původní pachatel, či se někdo inspiroval popisy jeho „práce“? Člověku z toho běhá mráz po zádech. Autorka mu předkládá pouze náznaky možných řešení a závisí jen na něm, pro které z nich se rozhodne. Kdo se v závěru projeví jako skutečný blázen?