Andrzej Pilipiuk: Princezna
Polské fantasy Sestřenky mě zaujalo tak, že jsem si okamžitě sehnala druhý díl příběhu, který se tentokrát věnuje více upírce Monice a alchymistovi, než oběma sestřenkám - Stanislavě a Kateřině. Autor však stále nabízí dostatek napětí a v příběhu se opět mísí minulost s přítomností.
Kniha čtenáře znovu zavádí do současného Krakova, kde mají možnost sledovat dvojici lovců upírů při jejich přípravách, ale nechybí ani napínavé alchymistické pokusy a tajemné sekty usilující o moc a vědění, které hodlají využít ve vlastní prospěch. Samozřejmostí jsou neustálé boje a pouliční potyčky, ve kterých ke slovu přijdou novodobé i historické zbraně. A nakonec do děje zasáhne i Kateřinina agentská legitimace…
Když si čtenář odmyslí, že Monika je upír a jdou jí po krku hned dva lovci, snadno může podlehnout iluzi, že se začetl do obyčejného příběhu o přátelství a životě náctileté generace vůbec. Autor mu tuhle domněnku pochopitelně co nevidět rozbije, přesto se mu něco z toho vryje do paměti a tahle vlastnost čtveřice hlavních hrdinů se projevuje i v nadcházejícím boji o život.
Kdo má vlastně padnout? Jako nepohodlní svědci působí celá skupina a po Krakově se pohybuje příliš mnoho lidí, kteří by je rádi sprovodili ze světa. Číst Princeznu jako akční napínavý příběh je jen jedna z možností. Zajímavé ale je podívat se také na historické souvislosti. Princezna Monika je upírem už tisíce let a není proto nijak divné, že žila v různých historicky zajímavých místech. To je také důvod, proč alchymistovi pomáhá oživit mumii egyptského kněze v krakovském muzeu a zjistit, jaké úrovně dosahovala alchymie za jeho života. V tu chvíli má příběh lehce hororový nádech, ale autor si našel skulinku pro sžíravý sarkastický humor: knězova mysl během obřadu byla ve své vlasti v období starověku a měl věštecký sen, při kterém viděl vlast boha Slunce Rea ve skleněné baňce, což další vzdělaní muži nechali vytesat na připomínku dalším generacím. Kdo se trochu zajímá o Egypt, bezpochyby ví, o kterém díle je řeč. Pilipiuk si neváhá rýpnout v téhle souvislosti do Ericha von Dänikena.
Zatím jsem s upírskou trilogií spokojená. Už třeba jenom díky její originalitě a neotřelému (byť provokativnímu) pohledu na svět. Ještě mi však zbývá přečíst jeden díl, nesoucí název Dědičky. Jestli Andrzej PIlipiuk i v něm dokáže udržet laťku tak vysoko, klobouk dolů.