Agatha Christie: Sittafordská záhada
Návštěva antikvariátu člověka vždycky obohatí, to mi nikdo nevyvrátí. Poslední dobou mi výtisky z minulého století rozšiřují sbírku kvalitních detektivek, mezi kterými se na přední místa dostávají díla Agathy Christie nebo Václava Erbena. Ostatně při poslední návštěvě antikvariátu jsem si odnesla plnou tašku Agathy, včetně jejího Vlastního deníku a o hodinu později už jsem byla zabraná do příběhu z britské vesničky Sittaford.
Nevím, do kterého období autorčiny tvorby knihu zařadit. Na začátku své spisovatelské kariéry se zabývala spiritismem a teprve později přesedlala na detektivky. Sittafordská záhada se nachází někde na přelomu – začíná spiritistickou seancí, po které následuje pátrání po vrahovi vojáka ve výslužbě.
Snad každý obyvatel vesnice má důvod starého muže zabít. A přesto mají všichni nepopiratelné alibi, vždyť se zúčastnili seance a není možné, aby celé osazenstvo Sittafordskho sídla lhalo. Policie má brzy jasno, zatýká synovce mrtvého, který nemůže nijak uspokojivě vysvětlit, co v kritickou dobu dělal. Do své výpovědi se navíc zamotává čím dál víc…
Na vlastní pěst se pátrání ujímá jeho snoubenka. Svým šarmem z policejního vyšetřovatele vytáhne všechny důležité informace a za nějakých sto stran už může vysvětlit, k čemu vlastně došlo a kdo je pachatelem. Stopy vedou přímo k… Není ve čtenářových silách, aby něco takového odhadl. Christie ho úspěšně svádí na falešnou stopu, přestože závěrem je jediné logické východisko.