Adrzej Pilipiuk: Dědičky
Polskou fantasy trilogii od Andrzeje Pilipiuka jsem dočetla v rekordním čase. Dokonce i mě, knihomola, zaujalo, že jsem tři knihy o upírce Monice, asistentce alchymisty a počítačové expertce, zvládla přečíst za několik málo dní. Na druhou stranu to zas dokazuje, že autor psal čtivě a zajímavě, přesvědčil mě, že musím vědět, jak série o přátelství dopadne.
V předchozích knihách jsem si nemohla vynachválit, jak se protíná využití moderní techniky a klasických historických postupů. V závěrečné knize to Pilipiuk poněkud omezil – na vině je především únos Alchymisty – a přesto dochází ke střetům různých epoch.
Ačkoli se předchozí knihy odehrávaly v Krakově, tentokrát se děj přenáší především do Krušewic, někdejšího majetku Stanislavy a Kateřiny. Nebo spíš jejich předků, když se nad tím čtenář pořádně zamyslí. Dědičky se vracejí na statek a do budoucna plánují, že se budou věnovat především agroturistice. Ani vesnice s obyvateli, jejichž počet se dá pohodlně spočítat na prstech jedné ruky, není chráněna před řáděním nečistých sil. Kupodivu ohrožují přímo upírku Moniku a zbývá jen nepatrná šance k její záchraně. Autor tu bohužel sklouzl k tuctovým romantickým fantasy, dlouho se jím vydržel zabývat, ale nakonec se mu příběh povedlo zachránit díky citování pověstí o démonech.
Chápu sice, že autor musel příběh nějak ukončit, jenomže mi přijde, že si nevybral zrovna nejšťastnější způsob. Snaha se sice cení, v žádném případě ale nemůžu souhlasit s výrokem z anotace, že kniha zaskočí mnohé čtenáře. Ledasco se totiž dá předpokládat… Nemůžu si pomoct, Pilipiuk má podle mě totiž na mnohem víc…