Na tom našem dvorku – Je to ve hvězdách
„Je to ve hvězdách, je to ve hvězdách…,“ křičel reproduktor v autobusu, který polykal kilometry z Karlových Varů, směrem ku Praze.
„Je to ve hvězdách, je to ve hvězdách…,“ křičel reproduktor v autobusu, který polykal kilometry z Karlových Varů, směrem ku Praze.
Děda Zdvořáček se sklonil nad prosklenou vitrínu, ve které byly drobnosti aizenboňáků , jinak to drážních zaměstnanců z období Rakousko-Uherska a období počátků První Československé republiky.
Ulicí kolem starého činžáku projížděl proud vozidel. Motory burácely a řidiči jako by právě jeli z minulého století, aspoň podle oblečení řidičů, motorek a aut ve kterých seděli a soustředěně sledovali cestu před sebou.
Děda Zdvořáček na lavičce pod lipou pozoroval babku Babánkovou, která v obličeji, ale i na celém těle hrála všemi barvami, jako její šátek na hlavě.
Celou noc padal sníh a bylo ho tolik, že na dvorku s lipou mohli obyvatelé činžáku okamžitě uspořádat běžecké závody, bez jakékoli dotace, natož aby od státu požadovali něco přes dvě miliardy korun.