O pohádce

Poslouchali mě mladí i staří." Mudrovala potichu pohádka a otřela si zpocené čelo. Zlobila se na to, že se děti raději než na ni dívají na všelijaké seriály, komedie a kovbojky. Dospělí dají přednost hororům, střílečkám a detektivkám. Místo, aby pro lidská mláďata vymýšleli nové a nové pohádky, nechají je vysedávat u počítačových her. Zklamaná pohádka přemýšlela nad tím, kde mohla udělat chybu. Není už tak hezká jako dřív? Změnila se ona, nebo snad její lidé? Měla pocit, že se dřív víc smáli. V dobách, kdy nebylo kino a do vesnice se jednou za čas dostal film, který stál korunu. Většinou to byla pohádka. Smáli se u něho velcí i malí. Taky na divadlo chodili. Třeba takové loutkové s Kašpárkem. Kašpárek byl mudrc, znal lék na trápení, se vším si věděl rady. Svou chytrostí porazil čerta pekelného, loupežníka nebo třeba domýšlivého krále. Dřív si i děti našly čas zahrát pohádku. Třeba ve škole. Od té doby, co jim v rozvrhu hodin přibylo spousta nových předmětů, nezbude na hraní ani chvilka času. Děti se učí jazykům nebo programování, ale tam jim nikdo neřekne, že pohádka je jediným místem na světě, kam můžou utéct, když jim bude smutno.

Je to jejich vlastní říše fantazie, do které můžou vstoupit jenom oni. Mají možnost stát se hrdinou, princeznou, moudrým kouzelníkem. Ve svých snech vyhrávají velké závody, nebezpečné souboje, odhalí každou lež. S pohádkou k nám přece přichází i jistota, že nakonec všechno dobře skončí. Dobro zvítězí nad zlem, chytrost nad hloupostí a zloduch bude po zásluze potrestaný. Ale potrestaný tak nějak hezky. Žádná krev, řev nebo násilí. Baba Jaga z Perníkové chaloupky zůstane navěky zavřená v peci, vlk, co chtěl sežrat chytrá kůzlátka odchází s opylovaným jazykem a velkou ostudou navíc. Jeskyňky budou dál prosit Smolíčka, aby jim otevřel, on už je ale dostatečně poučený a proto vrátka neotevře. Stejně jako Budulínek. Když tak o tom přemýšlím, trochu smůly má v pohádce jen Otesánek. Chlapík, který zbaštil, na co přišel a zastavit ho mohla až babička na poli, která mu dala ránu motyčkou do břicha. Ale věřím, že Otesánek má pevný kořínek, a až se znova postaví na nohy, bude z něj úplně jiný kořen. A Pohádce můžeme s jistotou slíbit, jenom ať se klidně přestane zlobit. V dnešní době možná vypadá trochu jinak, než před sto lety, ale je pořád naše a budeme ji mít rádi i přes všechny nekonečné seriály, akční filmy i velkonákladové trháky.