Od starověku bylo do jisté míry tradicí, že se ke vzdělání dostaly pouze děti z vyšších vrstev. Ty zbývající, kterých však byla většina, takový luxus vůbec nepotřebovaly. Jejich úkolem bylo starat se o rodinu, prodávat na trhu, případně sloužit svému pánu (resp. majiteli), nebo byly rovnou prodány do otroctví.
Zřejmě se jednalo o učence, kterému slábl zrak a on se rozhodl bojovat s nepřízní osudu. Brýle lidé používali už v první polovině 14. století. Tehdy jim ještě připisovali zvláštní léčitelskou moc. Dokonce i slepnoucí král Jan Lucemburský podstoupil léčebnou kůru pomocí brýlí. Jeho oční choroba však pokračovala dál a prohlubovala se. Ať se lékař na něho snažil přes brýle dívat co nejlépe, králův stav se nezlepšil. Lékař své metodě věřil, věřil v zázračnou sílu své brýlové kůry. Myslel, že pozorováním přes ně královu nemoc odvrátí nebo aspoň zpomalí a to se mu stalo i osudným. Rozzlobený panovník nechal tohoto doktora pro výstrahu utopit. Sám o něco později padl v bitvě u Kresčaku už úplně slepý.
Mám ráda filmy z minulého století. Oproti těm dnešním i ve 21. století mají co říct, přestože možná mladá generace nepochopí všechny situace, bezpochyby se pobaví. Jedním z nich jsou i Veselé Velikonoce s Belmondem v hlavní roli.
I tento den se vydávají děti školní družiny na dopolední procházku směrem na Alkazar. Máme prázdniny, nebudeme sedět doma.
Trilogii Hunger Games, od Sussane Collins, jsem dočetla už před nějakou dobou a samozřejmě jsem byla zvědavá i na film. Na jeho shlédnutí jsem se chystala jako chudý král do boje a nakonec jsem se k němu dostala až v letošním roce.