Rozkazy zněly spěšně a odhodlaně, ale zároveň byl v hlasech velitelů slyšet náznak skoro panického strachu. Jen málokdo věděl, co se skutečně děje, nějaké stručné a mnohdy lživé zprávy měl však každý. Od Prahy už druhý den ke Staré Boleslavi pochoduje husitské vojsko.
Když jsem se dozvěděla, že mám s někým udělat rozhovor o spánku, napadl mě jediný spáč, kterého dobře znám – Lenka Martinková. Kolegové mě varovali, že rozhovory dává nerada a její odpovědi se omezují jen na jednoslovné věty. Přesto jsem se do práce s ní pustila.
Snad každý z nás ví, jak vypadá a někteří do něj třeba zavítali na představení. Komu se to ještě nepoštěstilo, vypravil se do prvního českého kamenného profesionálního divadla na exkurzi se školou.
Nevím, jestli jste si toho, jak se schopnosti hlavních hrdinů ve vícedílných příbězích vyvíjejí, všimli. Vidět je to především na těch sériích, jejichž díly na sebe příliš nenavazují a stáří příběhu se pozná jenom podle roku jeho vydání.
Mělo se to stát u dveří kostelíka sv. Kosmy a Damiána, když šel kníže na jitřní. Tolik alespoň učebnice dějepisu, turističtí průvodci a encyklopedie. Ale zamysleli jste se někdy nad tím? Dveře kostelíka měly být zamčené, nebo je měl zavřít kněz Krastěj - snad jeden ze spiklenců, nebo možná od spiklenců podplacený. Měl však důvod něco takového udělat? Dyť přece hrozilo, že Václavovu vraždu někdo uvidí a zastane se ho.