Již předposlední zprávy z našeho lyžařského výcvikového zájezdu v Bedřichově v Jizerských horách. Je pátek 17. 2. 2017. Ranní budíček není dnes příjemný. Prší! A v tu chvíli nás napadá otázka: „A co závody? Budou nebo nebudou? Necháme se překvapit!“ Vedoucí přemýšlí a sledují vývoj počasí na internetu.
Čtvrtek 16. 2. 2017 a my se v 7,30 hodin probouzíme opět do slunečního rána. Následuje hygiena, úklid a jdeme na snídani. Opět švédský stůl, dle vlastního přání. Co si vyberu, to jistě sním. Po snídani příprava na dopolední zaměstnání. Snowboard s Viktorem, sjezdové lyžování s ostatními instruktory – Michalem, Mirkem a Bětkou. Na svahu pomáhá při výcviku i zdravotnice Iva. Počasí přeje, sluníčko hřeje a my si užíváme sněhu, který den ode dne odchází.
Zima zatím jen pomalu a neochotně ustupuje nadcházejícímu jaru, které brzy probudí první posly teplejších dnů. I v těchto chladných a šedivých dnech však v na mnoha místech ještě zasněžené krajiny prosvítají mezi stromy zajímavé záblesky barev. Jsou způsobeny výrazně zbarvenou kůrou mladých výhonů některých druhů u nás rostoucích keřů.
Kurz se nám zlomil do druhé poloviny. Čas je neúprosný a moc rychle utíká do cíle. Po vydatné snídani čtvrté družstvo odchází na běžky. Cíl – stadion Jizerské padesátky.
A navždy jím bude, to vím už léta. Ještě poměrně nedávno jsem si chtěla sourozence adoptovat. Záměrně říkám chtěla. Kdyby to totiž vyšlo, vybrala bych si ho já a pomáhala bych se o něj starat. Nebo bych ho mohla naučit něco nového. V každém případě by z něj asi vyrostl spíš dobrý kamarád(ka), než sourozenec, jakého si člověk představí, když se řekne „ségra“.