Zvyky, ze kterých mrazí - 1. část
Starý zvyk, který pochází ze západní Evropy si říká „shazování kozla". Svůj původ má prý v příběhu o Svatém Jakubovi. Mučedník Jakub zvaný větší byl podle legendy shozen z věže jeruzalémského chrámu. Ještě na samém počátku 19. století přiváděli řezníci na městská náměstí odsouzence - pestře ozdobeného namašleného kozla.
Nermuť se kozle,
že svůj život dokonáš.
Vypršela Tvoje hodina,
dnes svůj život skončit máš.
Po celý Tvůj život,
užíval sis kratochvíle,
teď za své špatné činy,
přišla Tvá smutná chvíle.
Nemeškej, skoč rychle dolů,
sraz hlavu, uděláš konec všemu.
Pokud bychom chtěli pátrat ještě více v historii, mohli bychom se dočíst zpráv ze století sedmnáctého, kdy se v léčitelských záznamech objevují návody na to, jak nakládat s krví shozeného kozla. Tenkrát se jí připisovala neuvěřitelná kouzelná síla. Uměla léčit nemocné, pomáhala při léčbě epilepsie i šílenství. Její čarovná moc nabývala, pokud se usušila a namlela. Používala se na potírání bolavých míst, píchnutí, pokousání nebo uštknutí.
U nás je tento zvyk známý v okolí Kolína, Jaroměře, Chrudimi nebo na Valašsku. Ale protože byl o tento zážitek mezi lidmi poměrně velký zájem, přizpůsobovali si ho k obrazu svému mnohá jednotlivá města. Se shozeným kozlem ze svatojakubské věže na Starém městě se můžeme setkat například v Praze. A protože Praha bývala velkým městem odjakživa, přidalo se v časech největší slávy i shazování z věže kostela u Novoměstské radnice.
Ozdobeného kozla pravděpodobně jeho rozsudek smrti příliš nezajímal. Četl se veřejně a vyčítaly se mu v něm různé špatné skutky, které za svůj hříšný život napáchal. Bylo mu doporučeno, aby se svou smrtí příliš nermoutil a netrápil se jí. Na oplátku se nazdobený a ověnčený kozel mohl ještě rozhodnout, komu v poslední vůli odkáže své největší cennosti. Jednotlivým osobám věnoval rohy, kůži, chlupy, kopyta i uši.
Až do této chvíle býval neobvyklý frmol zvířeti jedno. Teď ale přišla nečekaná věc, jeho soudci ho vyvlekli nahoru po vysokých schodech až do věže a odtamtud ho shodili dolů. Dav lidí s netrpělivostí očekával, kam zvíře dopadne a jaká bude mít poranění. Aby jeho utrpení nebylo tak dlouhé, byl na místě připravený řezník, který kozla hned zařízl.
Občas se jednalo o hodně krvavé divadlo, byly přítomny i děti, proto některá města přistoupila k obrácené variantě. Kozla napřed usmrtila, nechala částečně vykrvácet a teprve potom vytáhla do věže ke shození. Tato tradice začala pomalu zanikat v polovině 19. století.
Kdo ví, co by si o tomto podivném krutém zvyku pomyslel světec Jakub. Lidé se ale chtěli bavit a toto představení bylo umocněno představou dobré masité večeře. Na konci obřadu byl totiž kozel spořádán v místní hospodě, kde mu nezapomněli připít na zdraví a na klidný věčný odpočinek. S plným žaludkem se jim to přálo moc hezky.