Umělci v českých dějinách - Mánes a Aleš
Tato doba byla velmi bohatá na osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do našich dějin. Jenže, pojďme si přiznat, jejich jména se nám docela pletou. Málokdo z nás dokáže určit, kdo byl kdo. Možná by pomohl stručný přehled těch nejznámějších.
Josef Mánes - narodil se 12.května roku 1820 do umělecké rodiny. Pět členů Mánesovy rodiny se zapsalo do dějin českého malířství. Strýc, táta, prvorozený syn Josef, i druhorozený Qido. Velké nadání se projevilo i u jejich nejstarší sestry, ta se však své zálibě mohla věnovat jen okrajově, tehdy se neslušelo, aby dívka snila o kariéře malířky. Děti se od mala učily malovat, poznávaly přírodu, s otcem Antonínem navštěvovaly různá šlechtická sídla, kde se učily portrétovat.
Táta i strýc Václav byli vlivnými osobnostmi, angažovali se např. v pražské Akademii malířů, ale pro svůj hluboký vztah k českému národu a silnému národnostnímu cítění se znelíbili tehdejší šlechtě a svůj život byli nuceni dožít v ústraní.
Josef Mánes se nám do paměti zapsal svými kresbami bitev a koní, maloval krajiny zobrazující naši vlast, např. Krkonoše, Hanou nebo Říp. Jeho častou předlohou byly prosté ženy. Pro vlastenecké účely tvořil prapory, známý je např. pro Sokol. Josef se rád toulal po vlasti, vedl si deník a z cest pořizoval malby. Jeho dílem je i kalendářní deska na Staroměstském orloji, Mánes na ni zobrazil alegorii 12 měsíců v roce.
Ještě před padesátým rokem života se u něho projevila těžká psychická nemoc. Propadal depresím a starat se o něho musela sestra. Zemřel v roce 1871 a ani při rozloučení se mu nedostalo žádného uznání.
Mikoláš Aleš - narodil se 18.listopadu roku 1852 a byl velkým Mánesovým obdivovatelem. Říkal o sobě, že jedna z největších cenností jakou vlastní, je křeslo, které po Mánesovi získal. Aleš dokonce s českými umělci založil nový spolek, který symbolicky pojmenoval Mánes.
Jeho nadání bylo patrné už od dětství a brzy po svých osmnáctých narozeninách vstoupil do České Akademie věd. V té době se inspiroval husitskou tradicí, rád maloval prosté lidi, vesničany při práci i hrající si děti. V hlavě se mu rodila myšlenka vytvořit cyklus o českých dějinách. Cyklus mu umožňoval sledovat určitý děj v obrazech, tak jak postupoval čas.
Potom přišla nabídka k veřejné soutěži na výzdobu Národního divadla. Pro Aleše to byla velká výzva a práce ho na nějakou dobu plně zaměstnala. Navrhl cyklus pro celu výzdobu vstupní haly. Pro jednoho člověka bylo téměř nemožné, zvládnout celou práci sám a tak se o úkol podělil se svým kamarádem a přítelem Františkem Ženíškem. Společně tuto soutěž v roce 1879 vyhráli.
Soutěžní porotě se ovšem Alšovy obrazy zdály neuhlazené a neotesané. Aleš byl kritikou zaskočený, vadila mu nedůvěra, kterou slyšel ze všech stran. Díky nepochopení prakticky přestal na svém díle pracovat a jeho myšlenky za něho dodělával František Ženíšek.
Mikoláš Aleš měl to štěstí, že se částečně dožil uznání. K jeho dílům patří např. jeho obrazy Husitský tábor nebo Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Pracoval i pro různé časopisy. Zemřel ve věku 60 let a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.