TV seriál Princezna Fantaghiro
Bude to nejméně deset let, co tenhle italský pohádkový seriál běžel v televizi. Tehdy jsem se na něj nadšeně dívala a fandila udatné hrdince v boji proti zlu. Teď jsem si z nostalgie pořídila několik dílů na DVD a nechápu, co jsem na něm před lety viděla…?
Jako každý jiný seriál i tento má své slabší a silnější části. Tomu se nevyhne sebelepší režisér, ale tohle už je opravdu moc. Divák-šťoura trpí. Většina herců přehrává naprosto neuvěřitelným způsobem a snímek se tím – podle mého názoru zbytečně protahuje. Někdo by mohl namítnout, že se seriál točil v devadesátých letech a tehdy byl zcela určitě jiný trend než dnes. Bezesporu má pravdu, tvůrce to omlouvá, ale vzápětí se objeví další „mouchy“. Co třeba hláška „Dej mi ten meč!“, která ve skutečnosti měla znít: „Dej mi ten kord!“? Tuhle dvojici zbraní od sebe jistě rozliší i ten, kdo se o ně nijak nezajímá. Možná by se to dalo obhájit tím, že by slovo „kord“ při dabování nešlo cizím hercům do „pusy“. Ale přesto… A když jsem u toho dabování, copak netahá za uši, když devíti nebo desítiletý chlapeček mluví hlasem padesátiletého chlapa? Nebo když Fantaghiro v každém díle mluví naprosto jiným hlasem? Ze začátku je to pisklavý hlásek malé holčičky, který však postupně stárne a stárne, až se nakonec k nestárnoucí postavě vůbec nehodí. A dovolím si ještě jednu poznámku, tentokrát ke scénáři. Čas běží a pokud si hlavní hrdinka nepospíší, některé vedlejší postavy zemřou. Úkol je jasný a i přesto si najde čas na přátelský pokec“ s osobami, které prakticky nezná. Nezůstává nad tím stát rozum? Vždyť logická linka příběhu tak neuvěřitelně pokulhává…
Přesto všechno si i tenhle seriál zaslouží jisté kladné body. Udělila bych je především za některé kamerové triky (ačkoli by se v dnešní době už daly udělat jinak a jistě lépe), kostýmy (není nad dlouhý plášť vlající za tajemným jezdcem) a několik zajímavě natočených bojových scén, které by si člověk klidně pouštěl donekonečna. Mrštná těla bojujících, řinčící zbraně, ladný tanec končící smrtí jednoho z protivníků. Co víc si přát?
Svůj názor jsem si porovnala s ostatními laiky na stránkách Československé filmové databáze a zjistila jsem, že jsem dokonalý průměr. Dialogy mi přijdou naivnější a naivnější, užívám si bojové scény a vychutnávám si pohled na Tarabase (Nicholas Rogers). Jako jedna z mála postav tenhle černokněžník nepřehrává, kostým mu dokonale padne a bez jediné chybičky ovládá pohled, kterým si získá srdce každé divačky. Je to přesně ten muž, na kterého je radost pohledět, ale do běžného života se nehodí. Charismatický s uhrančivýma očima. Režisérovo úsilí se vyplatilo, na Internetu je to nejkomentovanější postava a v Zajímavostech na CSFD se o něm objevilo nejvíce „drbů“. Kdo by do něj řekl, že se na koni naučil jezdit během natáčení??