To je Amadeus

Už jenom jméno režiséra slibuje dokonalý divácký požitek. Stačí si vzpomenout na jeho Přelet nad kukaččím hnízdem, který Amadeus místy připomíná. A není to jediné zvučné jméno, jež se na přípravě snímku podílelo – kostýmy: Theodor Pištěk. Hudba? Samozřejmě geniální Wolfgang  Amadeus Mozart, nebo jeho sok Salieri.

Obsazení hlavních rolí pro mě bylo neznámé. Z titulků jsem se dozvěděla pouze jména herců a nikoli také role, které ztvárnili. Ale nevadí, strýček Google mi jistě pomůže. Nad takovými zbytečnostmi jsem přestala uvažovat při první dramatické scéně, kdy se Antonio Salieri pokouší spáchat sebevraždu.

Tato část by se sice možná dala označit za předfilm, rámuje však celý snímek a místy dokonce objasňuje, nebo posunuje děj. Starý Salieri, toho času v blázinci, vypráví přivolanému knězi o svém životě ve stínu Mozarta a o geniálním plánu, jak se oblíbeného soka zbavit. Celý film mě nepřestal udivovat, že jeden herec je schopný zahrát dva tak odlišné typy: minulého a dnešního dvorního skladatele. Samotný biografický příběh o Amadeovi se prolíná se vzpomínkami muže, kterého zastínil.

Žádná z hlavních postav (Salieri, Mozart, jeho otec a Amadeova žena) není statická. Během let se vyvíjí, tvůrci kladou největší důraz na soupeření dvou vídeňských skladatelů a jejich rozdílné sociální poměry. Zatímco Salieri nouzí netrpí, Mozart se ocitá na nakloněné rovině a jde to s ním od desíti k pěti. Právě možnost sledovat jeho pád patří mezi nejzajímavější části bezmála tříhodinového snímku.

O místo v divákově srdci se dělí oba skladatelé. Salieri jako zástupce záporného hrdiny, který ovšem není zlý jen tak „pro nic za nic“. Má svoje důvody a nebojí se je vysvětlit. Je správně zákeřný a jeho síla spočívá v mimice. Není potřeba, aby představitel jeho role byl tak pohybově nadaný, jako představitel Mozarta. Mozart naopak působí jako rozmazlený „fracek“, který si nevidí na špičku nosu a není schopen poučit se z vlastních chyb. Přesto ho divák lituje – především v závěru, kdy se mu nabízejí nejdojemnější scény, které se ale mohou pyšnit reálným historickým základem.

Amadeova žena diváka spíš odpuzuje. Hodnotila bych ji jako hysterku, kterou možná ve skutečnosti není, ale manželovo chování ji k takovým stavům dohání. Ani ona nemá život nijak zvlášť snadný: nesedí jí tchán a bojuje s jednou z hereček z Únosu ze Serailu. Přesto Mozarta miluje a neváhá pro něj udělat první poslední, jak dokazuje scéna, v níž jde požádat dvorního skladatele, aby Amadea zařadil do konkurzu na učitele hudby mladičké příbuzné Josefa II. Zmíněná scéna je však důležitá i pro závěr Formanova díla - objasňuje její jednání se Salierim.

Starý Mozart má ve filmu jen pár štěků a přesto dokáže zcela ovládnout scénu. Působí tajemně a nepřístupně, jde si tvrdě za svým, ale syna se pokouší udržet v normálním životě. Do příběhu nejvíc zasáhne ve druhé části filmu, až po své smrti. Tvůrcům tu dává možnost fabulace, nastává nejstrašidelnější okamžik.

S kostýmy si Theodor Pištěk dal opravdu práci. Tak známý muž se nemůže splést v dobových reáliích. Divák by mu sice ledasco odpustil, ale ukáže mu vše, co od doby Josefa II. očekává: bílé napudrované paruky, barokní rochetu, tereziánské uniformy… Tyhle části zaujmou na první pohled, při dalším zhlédnutí filmu je nemožné nevšimnout si dalších detailů, které příběh dokreslují.

Ani práce maskérů diváka nerozzlobí. Jejich um se nejlépe projeví v závěrečné scéně, kdy se Mozart pozvolna mění v mrtvolu. Obličej pozvolna bledne - podtrhuje dokonalý herecký výkon, jehož protikladem je Salierova snaha konečně zvítězit.

Neméně pečlivě byly připraveny i interiéry. Nábytek v rokokovém stylu dokonale odpovídá Mozartovým životním datům. Jen mě trochu rušil kulečníkový stůl, u kterého skladatel pracoval. Netroufám si ale jeho výběr kritizovat – co když Amadeus už kulečník mohl hrát? Také v téhle oblasti si divák všimne detailů, které by ho ani nenapadlo ve filmu hledat a tvůrcům by vůbec nevyčítal, kdyby je opomněli. Co si pomyslet v okamžiku, kdy Salieri hodí do krbu Ukřižovaného a na stěně zůstane světlý obrys krucifixu?

Když už zabíhám do takových podrobností, proč neupozornit na bezchybné osvětlení scény? Všudypřítomné svícny dokreslují tvůrčí atmosféru a nikde není ani náznak po osvětlení reflektory. Jako by je při natáčení snad vůbec nepoužívali. V jiných filmech jsou světelné efekty s oblibou přeháněny, ale Amadeus má svoji úroveň a tu si drží i přes všechny zažité trendy.

Na závěr přípravný tým potěšil dokonalou znalostí dobových poměrů. V divadle jsou citovány Josefovy vyhlášky (kterých Salieri hojně využívá ve svůj prospěch), ale zlatým hřebem – ať to zní jakkoliv morbidně – se stává pohřeb Wolfganga Amadea Mozarta do společného hrobu. Jak uzákonil Josef II., na hřbitově za městem, s rakví na víc použití. Po cestě se blíží pohřební vůz, „pohřebáci“ vyloží rakev a do hrobu vysypou mrtvolu zašitou v pytli; hodí na ni lopatu vápna, rakev opět naloží a jedou pro dalšího nebožtíka. Scéna, ze které mrazí.

Výčtem podobných ukázek by se dalo pokračovat do nekonečna, ale protože by to Amadeovi spíš uškodilo,  nezbývá mi, než doporučit: podívejte se na něj sami!