Tak to je

Sedím a píšu. Sice vím, že budoucí text je příliš ostrý, aby si ho někdo veřejně přečetl, nebo ho dokonce vydal; kritika se dneska nenosí, kdo chce prorazit, musí držet hubu a krok; nebo být raději provokatér, který si z odmítnutí nic moc nedělá. Někdy bych chtěla být splachovací hlupák, jemuž nedojde, že realita je naprosto odlišná od teorie popsané na papíře, a kterému nepřijde divné, že ho ostatní osočují z individualismu a nespolečenskosti.

Copak to ostatní nevidí? Jsem si jistá, že vidí – to není takový problém – ale nechtějí si pálit prsty. Upřímnost vyměnili za podlézavost, chtějí se zalíbit a po zádech těch rovných šplhat k výšinám. To je ten náš úžasný svět, kde se lidem odmalička vštěpuje, aby byli upřímní, nebáli se říct vlastní názor (tedy pokud tím ostatním neublíží) a byli sami sebou.

Zkuste to. Člověk nic jiného neumí, ale rovnou páteř si zachová málokdo. Během školní docházky se mluví o slušném chování, o rovnosti lidí, o hranicích ve společenském styku. Krásně se to poslouchá – taková utopická pohádka pro dospělé, aby před mláďaty neztratili pracně vybudovanou tvář dokonalé cnosti, za kterou skrývají svoje nejnižší činy a třesou se, aby je někdo neodhalil, aby se celý jejich postoj nesesypal jak domeček z karet.

Přitom je naprosto nejjednodušší ty naparáděné fasády ostatním bořit. Ti, kteří pracují s lidmi, jsou k tomu nejnáchylnější. Pokrytci, kteří sotva mají sebenepatrnější obecenstvo, ze záhybů značkového oblečení vytáhnou pestrobarevnou karnevalovou masku a zahrají pečlivě nacvičenou, za leta prověřenou sociální roli. Milující manželka, oddaná sekretářka, supermatka pěti dětí a žena v domácnosti. Stačí sáhnout a vybrat, co se zrovna hodí.

A ve skutečnosti, člověk z masa a kostí? Bezchybně naprogramovaný robot, bezcitně parodující lidské chování? Pod zmalovanou slupku nikdo nevidí, ale u většiny lidí asi nebudu daleko od pravdy. Ale říct tohle na veřejnosti? Ne, na to nemám odvahu. Málokdo chce slyšet pravdu, je přece podstatně pohodlnější žít v ideálním světě, jít s davem a o nic se nestarat. Sobecký snob po ničem jiném netouží.

Jen mu to někdy vmeťte do tváře. Připravte se – v lepším případě – na ledové ticho, v horším rovnou na společensky neúnosnou odvetu. Kritizovat poměry v prostředí, kde se pohybujete, se nevyplácí. A do jiného nevidíte. Tím dilema končí: zařaďte se mezi ostatní pokrytce a potají jim podrážejte nohy. Nedovolte si žádné výčitky svědomí, oni je taky nemají. Nemyslete. Nevybočujte z davu. Pak možná přežijete…

Tuhle jsem slyšela, že bych tohle říkat (natož si myslet!) neměla. Zvlášť ne v mém věku a sociálním postavení. Prý bych se z toho jinak brzy zbláznila. Beru na vědomí, pro tuhle chvilku vypnu mozek, nemyslím. Udržela jsem jedinou myšlenku: to to mám dusit v sobě, když se asi zblázním tak jako tak? Volím radši možnost „za dlouho“ a dál upřímně píšu, co si myslím.

Ona to nakonec nemusí být žádná extra kritika, která by vyvolala revoluci, rozhýbala masy následovníků. O to ostatně ani nestojím. Chci docela obyčejnou věc: aby lidi vzali můj názor na vědomí, chviličku se nad ním zamysleli, a když se jim nebude líbit, ať si vytvoří vlastní. To je ta svoboda slova, o které se hojně mluví, ale ještě jsem se s ní neměla šanci setkat.

Co se nehodí do veřejného mínění, je lepší nevydat. Pravděpodobně by to odlákalo pozornost stáda nevhodným směrem. Vzniklo by nebezpečí, že by tupé ovce chtěly začít myslet, což se nesmí nechat zajít tak daleko. Lehce útočný článek, který nevolá ani tak po změně celého systému, ale po řešení věcí, které systém umožňuje zdokonalit, se nejdřív vychválí do nebes. Autorovi se naslibují hory doly, vydání článku tiskem se považuje za samozřejmost a pisatel si říká, že místo po boku literárních velikánů má víc než jisté. Pak nadšený ohlas ochladne, po kritice neštěkne ani pes a člověka napadá, jestli náhodou nepřestřelil a potrefené husy už nehledají služby polo(i)legálních organizací, které autora za slušný peníz pádnými argumenty přesvědčí, že by pro něj bylo lepší (a především bezpečnější), kdyby si našel jiná témata ke zpracování. Když se začne shánět po osudu svého textu, dozví se, že ačkoli byl zajímavý a aktuální (tedy lákal ke zveřejnění), pan šéfredaktor a další tam nahoře ho zakázali otisknout. Žádného zdůvodnění takového rozhodnutí se mu nedostane, přestože opakovaně žádá, bere to jako jasný vzkaz a článek nabídne jinam: do nezávislých novin, kde – jak naivně předpokládá – se setká s odpovídající reakcí. Ale článek zůstane bez odezvy.

Sotva se z odmítnutí trochu oklepe, uvědomí si, že je trnem v oku pro společnost, již si vzal na mušku. Píše bez obav dál, pochopil, že mu nehrozí nic jiného, než obyčejná nevšímavost, ale když bude dost vytrvalý, doufá, že má ještě naději, možná se nějací čtenáři ještě najdou. Kritizuje všechno, k čemu se nachomýtne. Dřív možná jenom chválil, snažil se povzbudit zajímavé kolegy, jenomže to teď už jde mimo něj - jeho taky nikdo nechválí, redakce mu pro jistotu ani neodpovídají, jako by se ho bály.

A přitom si prý veřejnost váží těch, kteří se nebojí projevit svůj názor. Občas se někdo snaží pochopit, co tím chtěl autor říct, ale takové novoty se musí dávkovat po částech. Zmínit jenom nepatrný kousíček, nechat hladinu veřejného mínění zase uklidnit a trošičku přitvrdit. Je to běh na dlouhou trať. Mnohagenerační maraton, k němuž se časem třeba přidají další běžci.

Chce to jenom čas, aby se slova mohla svobodně projevit.

Autor:
Vydáno: