Tak moc bych si přála domácího mazlíčka…
Každé ráno se vzbudím a první co mě napadne, že bude mít mamka s taťkou lepší náladu než včera a konečně mi dopřejí nějakého chlupatého mazlíčka, kterého si už tak strašně dlouho přeji.
Vlastně se už dlouho ptám, dokonce jsem se i tajně zeptala babičky s dědou, proč mi rodiče nějakého toho chlupáče nechtějí dovolit. Mamka mi vždycky řekne ať se jdu zeptat tatínka. Ale já moc dobře vím, že vždycky, když tohle řekne, je předem jasné, že tatínek řekne ne. Jednou se mi už tak trochu zdálo, že by maminka svolila a po očku koukla na tatínka, ale ten jen zavrtěl hlavou a bylo vymalováno. Odpověď rodičů je vždy taková, že starat se o zvířátko není žádná legrace, musela bych se mu věnovat každý den, uklízet po něm nepořádek, dávat několikrát denně čerstvou vodičku a něco dobrého na zub. Nechápu, proč si myslí, že bych to nezvládla. Přeci vždycky, když jedeme na návštěvu k babičce, která má kotce plných králíčků, celou dobu se s nimi mazlím, povídám jim pohádky, které se jim líbí, protože roztomile stříhají ušima, a tajně jim přilepšuji mrkvičkou, kterou trhám u sousedky na zahrádce. To kdyby věděla babička, určitě by mi dala na zadek
Musím se vám přiznat, že jsem si strašně moc přála pejska. Ale jednou jsme sousedce hlídali malého knírače a nikdy se mi ráno nechtělo vstávat a jít s ním na zahrádku. Vždycky jsem dělala, že ještě spinkám a musela jít maminka. Při představě, že bych musela vystrčit nožky ze zahřáté postýlky a jít ven…brrrrrrr. Ale co takový králíček? S tím se přeci nemusí chodit ven, jen si tak hezky hopsá, okusuje zeleninku a stříhá vesele ušima. Hmmm..počkat… co to slyším?...jakoby tu něco mlaskalo. Raději zavolám na maminku, aby přišla a pomohla mi to prozkoumat.
Maminka v kuchyni právě vařila něco dobrého k večeři a nebyla moc ráda, že ji vyrušuji. Ale nenechala jsem se odbýt a za ruku jsem jí vedla do svého pokoje. Slyšela jsem, jak mi buší srdíčko a bojím se. Proto jsem mamince pevně stiskla ruku a vešla do svého pokojíčku. Koukly jsme spolu do skříně, za psací stůl a pak mi maminka řekla, abych se sama podívala pod postel. Na bubáky sice nevěřím, ale musím se vám přiznat, že jsem se opravdu bála. Pomalinku jsem se přibližovala k posteli a mlaskání bylo stále více intenzivní. Pomyslela jsem si, že to si tatínek dělá zase ze mě nějakou legraci a proto jsem si řekla, že zvednu deku a bafnu pod postel. Ale najednou se objevily uši, jedna ťapka, pak druhá… a pak krásný černobílý králíček.
Teď musím jít s maminkou nakoupit a vybrat něco dobrého pro svého nového králíčka. Ale brzy Vám zase napíši a pochlubím se, jak jsme se s králíčkem skamarádili a co takový malý chlupáč všechno potřebuje.