Šumavská vlčí smečka

Za tři roky provozu tamního návštěvnického centra padla honbě za senzací za oběť už pětice vlků. Některá z nich uhynula přirozeně, některá se ale stala obětí vůdčího páru, před nímž neměla v uzavřeném prostoru kam utéct. Je dlouhodobě známo, že tyto šelmy si svá teritoria brání velmi tvrdě a bez soucitu – koneckonců není to nic jiného, než přirozené chování v přirozeném prostředí. Neodborná snaha o záchranu a návrat druhu tak kvůli vymezení příliš malého prostoru paradoxně končí přesně opačně – zbytečnou smrtí zvířat.

Podobné hry na divočinu se pro zvířata spíše než výhodou stávají smrtelnou pastí. Pokud totiž vlčí mláďata odrostou, stávají se v teritoriu konkurencí svých rodičů, kteří situaci vyřeší drasticky, ale naprosto v souladu s přírodou. Pokud by měli odrostlí potomci možnost přemístit se do vzdálenějším míst – daleko za současné ohradníky, k zabíjení by přirozeně nedošlo.

Takovou možnost jim ale šumavský výběh v žádném případě nedává. Zavírání zvířat, v tomto případě šelem, do omezeného prostoru není ničím jiným než touha po senzaci a přilákání co největšího množství návštěvníku. PR jakékoliv ochranářské organizace ale přeci nemůže být nadřazeno přirozeným podmínkám pro divoká zvířata. Otázkou zůstává, kolik mrtvých vlků donutí autory projektu otevřít oči. Mám za to, že obětí už bylo příliš.

Jedním ze zvažovaných řešení je sterilizace vlků ve výběhu, která by situaci se zabíjením vyřešila. Ptám se ale, zda pak tato hra na divočinu nebude ještě absurdnějším divadlem s honosnými kulisami, ale naprosto nepřirozenými herci. Sterilizovaná zvířata se přirozeně chovají naprosto odlišně a ztrácí klíčové vrozené pudy. Tento nápad jde navíc naprosto proti původnímu smyslu projektu – možnost vidět vlky při jejich přirozeném chování. Nebylo by přeci jen pro všechny lepší nechat vlkům jejich přirozenost a možnost pohybovat se naprosto svobodně v prostředí, kam odpradávna patří?

Skutečně zodpovědný chovatel by se měl zaměřit zejména na možnost u místění odchovaných mláďat v jiných vhodných chovech ať už v České republice nebo v zahraničí, a to už před jejich množením. Vzhledem k tomu, že chov vlků je náročný, to není vůbec jednoduché. Přesto je to nezbytné. Vlčí štěňata jsou totiž v původní smečce ohrožena vůdčím samcem, jakmile jsou odstavena od matky a začnou se živit sama. O pozici alfa samce se mezi vlky vždy velice tvrdě bojuje a mladí vlci začínají být alfa samcovi konkurencí. Proto musí jít do šesti měsíců od smečky pryč. Zmíněný případ ze Srní, kde vlčata s dominantním párem nechávají i po dovršení jednoho roku věku, je jasným důkazem neznalosti etologie vlků. Kvůli tomu pak dochází k naprosto zbytečným ztrátám, které přímo ohrožují tento vzácný druh.

Vhodnou cestou, kterou se i při chovu vlků vydáváme i my v táborské zoologické zahradě, je čistě samčí smečka. Z našich zkušeností vychází, že v takové skupině nepanují mezi jejími členy velké spory a naopak docela harmonicky společně fungují. Pokud by tento přístup aplikovali také na Šumavě, mohli by se výše zmíněným problémům úspěšně vyhnout. Zároveň by bylo možné pozorovat přirozené chování vlčí smečky bez zbytečných generačních bojů.

Důkazem, že člověk často chování divokých zvířat nechápe, je také nedávný případ jelena Standy, který na šumavské Kvildě napadl návštěvníka. Silný mediální ohlas přitom vyvolala jen naprosto logická a přirozená Standova reakce. Za nepřípustné považuji hlavně přístup personálu, který velmi benevolentně pouští lidi do výběhu, kde se nachází veliké zvíře disponující velkou silou, rychlostí a účinnou zbraní v podobě paroží. Alarmující je hlavně to, že za lidskou chybu zaplatil Standa téměř životem. Tlak veřejnosti mu ale naštěstí život zachránil. Pětici vlků ze Srní už naopak nikdo nevzkřísí. Tento případ je o to horší, že jejich krev byla vinou soustavného porušování elementárních přírodních zákonů prolita naprosto zbytečně.