Slavnosti popelnic
Stále se tady něco krouhá, šlehá, mixuje, odšťavňuje, zaváří, míchá, rozváří, pasíruje, dusí nebo peče.Kuchyň se tak pro moji osobu stává vysoce nebezpečným místem. Kolikrát se v ní objevím, tolikrát jsem zaměstnán. Jen se lehce ochomýtnu kolem lednice, už musím tohle přidržet, tamto přenést, vyskládat nádobí do myčky, roztřídit odpadky.
Navíc, mám co nejméně překážet a netvářit se, jako by mě to nebavilo. Jelikož jsme velká rodina, odpadky u nás tvoří samostatnou kapitolu. Někdy mám pocit, že nás doslova zavalí. Sotva se vydám do popelnice s prvním naplněným košem, už se mi nenápadně chystá další. Že by sabotáž? V mé mysli hryže myšlenka. Jak by bylo výhodné, kdyby se hned vedle kuchyňské linky mohla skladovat černá popelnice na směsný odpad. A pokud by zbylo jenom kousíček místa, nastěhoval bych sem bez váhání i popelnici na tříděný papír. Možná, že i ta na PET lahve by se vešla.
No jo, namítnete možná. Ale co hygiena? To by se taková domácnost pravděpodobně brzy ještě rozrostla o nechutné hejno much, případně nějakého toho panáčkujícího hlodavce. Ale považte, těch ušetřených kroků.
Není to tak dávno, co jsem v naší poštovní schránce objevil zmačkaný obal od mléka, zbytky kakaových sušenek a papír od čokolády. Nezlobím se, zřejmě nějaký zoufalec z další početné rodiny byl vynášením odpadků tak znechucený, že poslední večerní várku už prostě vynést nedokázal. Soudím podle těch sušenek a čokolády. Ty si společně nedáte. Členů této domácnosti musí být tedy nejméně tolik, kolik je u nás.
Jednou jsem to nevydržel a u popelnice obrovský odpadkový pytel roztrhl. To abych se přesvědčil, jestli skutečně vynáším pravé a nefalšované smetí. Chvílemi jsem, přiznám se, rodiče dokonce podezříval z toho, že mi do černých sáčků zavazují „nic" a potom mě ženou pěkný kus v dešti ke kontejnerům jen proto, abych odešel od počítače a udělal něco pro své zdraví. Překvapení se ale jaksi nekonalo. Místo očekávaného „nic" jsem v pytli opravdu odpadky objevil.
Je to vážně síla, kolik jsme schopni denně vyprodukovat různých zbytků. Všechny výrobky jsou baleny do větších obalů než je potřeba, aby se zdály větší a těžší. Sušenky mají obrovskou papírovou krabici, proti rozlámání je chrání plastový obal a ještě jsou přetaženy folií, aby nevyschly. Rozbalujete bonboniéru, odstraníte vrchní folii, rozlousknete vkusnou krabičku a pod jejím víčkem čeká další krásný lesklý papír. Ten chrání, aby se nám dobroty nepotloukly. Každý z těchto bonbonků je navíc zabalený v obalu, aby pro změnu nevyprchala jejich vůně.
Tak mě napadá, jestli ve chvíli, když by nám jednou smetí sahalo až po krk vadilo, že máme čokoládku trošičku otlučenou.