Sídliště

Když si to spočítáte, vyjde docela slušný počet lidí, se kterými se chtě nechtě dělíte o výtah, světla, hlavní i vedlejší dveře, sklepy, kočárkárnu, nepoužívanou prádelnu.... no, je toho ještě spousta, co vlastníme společně. V našem baráku máme prý docela přátelské vztahy. Jednou jsem se snažil zjistit, jestli je nějaký rozdíl mezi přátelskými vztahy na vesnici a v paneláku. Tam i tam žijí normální lidi, kteří chodí normálně do školy, do práce, na nákup, za zábavou, do kina nebo na fotbal. Jenže, mezi těmito lidmi je prý velký rozdíl. Aspoň to říkali starší a moudřejší.

Na vesnici přátelský vztah znamená prý něco víc. Aspoň jsem to tak pochopil. Když je potřeba, pomůžou si, znají se, hodně o sobě ví. Ve městě, a to platí i o našem baráku, přátelské vztahy znamenají, že se pozdravíme na chodbě a podržíme si vchodové dveře, když se v nich potkáme. Nic víc. Každý potom za sebou zabouchne a zavře se ve svém betonovém bytě. Nikdo se o nikoho nestará, nikdo nikoho nekomentuje a myslím, že ani nepomlouvá. Každému jste prostě fuk. Zrovna nedávno jsme se o tom mohli přesvědčit. Kolem našeho domu vede cesta a pod i nad ním je parkoviště. Víkendy jsou tady docela divoké taky proto, že v okolí je hned několik restaurací slušných a dvě hospody hrůzostrašné. Z těch třeba o půlnoci vybíhají různí šílenci, demolují koše, lezou do popelnic, ohýbají značky, zvoní na zvonky, lezou po stromech a pak z nich padají. A když je to unaví, ustelou si třeba na silnici. Hlídka městské policie je tady skoro neustále, a tak my, sídlištní lidé můžeme v klidu spát. Tedy, až do další detonace.

Já si naštěstí nemůžu stěžovat, spím jako dřevo a tím jsem ušetřen mnoha různých incidentů. Minulý víkend byl ale na incidenty tak bohatý, že jsem je nezaspal ani já. Hned k večeru jsem na stropě v pokoji zahlédl odraz policejního majáku. Jak už jsem říkal, tady to není nic neobvyklého, většinou mě to ani nezvedne ze židle. Teď se ale z venku ozýval vzteklý křik nějaké ženy. Stála na parkovišti a ukazovala, že jí během chvilky někdo ukradl úplně nové kolo. Kolem procházelo hodně lidí. Vraceli se z nákupů. Policajt se každého z nich ptal, jestli někoho neviděl, jestli se mu nezdálo něco nápadné, popisoval ukradené drahé kolo. Kdyby se v tu chvíli zeptal samotného zloděje, vyšlo by to nastejno, protože pomoct se stejně nikdo nesnažil. Každý zavrtěl hlavou a rychle se běžel schovat do svého panelákového bytečku.

Neuplynuly ani dvě hodiny a ze sousedního paneláku křik jako hrom. Hádka v jedné rodině trvala skoro hodinu a na balkóně jim brečelo malé děcko. Každý to viděl, každý to slyšel. Ale upozornit se na to, každý bál. Z téhle rodiny máme docela strach a tak se do nich radši nikdo nemontuje. Naštěstí přijela další hlídka policie a to děcko odvezla k babičce. Nevím, ale myslím, že nakonec mamky od nás z baráku nevydržely a zavolaly na tísňovou linku. Příště bych ji už zavolal asi taky.

Do třetice, to už byla hluboká noc, se stala další věc. Kolem druhé hodiny mě vzbudilo volání o pomoc. Naši už byli taky vzhůru a stáli na balkóně. Podle rozsvícených oken bylo vidět, že i ostatní sousedé sondují, co se to zase děje. Volání o pomoc sílilo a pak zase sláblo a každý z nás se v něm snažil vypozorovat, jestli je to jenom nějaká srandička, nebo jde o vážnou věc. Zase mě překvapilo, že i když byli lidi vzhůru, nikdo nic nechtěl vidět, ani slyšet. Někteří dokonce zavírali okna. Potom volání zesílilo a my jsme už nevydrželi. Zavolali jsme na policii a řekli, že nevíme, co se děje, netušíme, jestli nevoláme zbytečně, ale ať to tady pro jistotu přijedou omrknout. Dorazili za čtyři a půl minuty. Za další čtyři a půl minuty z křoví vytáhli dvě veselé osmačky. Řehtaly se tomu co udělaly, přišlo jim to, jako vymazlená zábava. Nechápaly, proč je policajt loví z trní a chce odvést domů.

Možná, že se po takovém víkendu člověk ani těm sídlištním lidem nediví, že se radši zavřou v bytě a s okolním světem nechtějí mít nic společného. Třeba jsou taky v pohodě. Rádi by se znali a možná si i pomáhali. Jen je toho na ně trochu moc.