Roháč

Ne snad, že bychom se báli. Nevím, jak ostatní, v mém případě to však neplatilo. Za krkem mi seděla úcta, blížící se až náboženskému zbožňování. Jasan pro mě vždy NĚCO znamenal. Zakázané tajemství, které se mi nikdy nepovede odhalit.

Možná za to trochu mohlo místo, na kterém celá ta staletí rostl. Co by kamenem dohodil stála dvojice kaplí, z nichž jedna byla opředena bezpočtem archeologických záhad. Druhá byla zničena za husitských bouří, kdy se u ní (prý) odehrávaly krvavé boje. Docela bych věřil tomu, že strom rostl na hrobě středověkého velmože a bral si z něj živiny. Já to nikdy nezjistím a než se výzkum terénu dostane do téhle oblasti, už dávno tady nebudu. Nedá se nic dělat, takový je život.

Jasan byl vždycky opředený množstvím mýtů a pověstí. Často jsme si o něm vyprávěli – na dohled od jeho šedavého kmenu – a vychutnávali si pocit nebezpečí z povídaček o dávném pohanském obětišti. Dodnes si myslím, že na denním pořádku byly lidské oběti, pro které se dodnes nepovedlo najít jediný důkaz.

Po příchodu křesťanství jeho silné větve začaly lákat sebevrahy, kteří se tu poměrně často věšeli. Léta se je nikdo neodvážil sundat; na stromě zůstávali tak dlouho, dokud se o ně nepostaral sám les. Jak jsem byl náležitě poučen rodinou, sebevrazi beztak neměli nárok na pohřeb v posvěcené půdě, takže to vlastně vyšlo nastejno. Skoro jsem v pokušení věřit, že ve stromě sídlí nějaké pradávné božstvo, které nutí živé tvory, aby tu dobrovolně obětovali svoji sílu.

A pak, co je zarážející – pod stromem je vysoký výskyt mrtvých roháčů. Samici tohoto druhu tam nikdy nikdo neviděl, ale samců leží pod stromem bezpočet. Nikdo to zatím uspokojivě nevysvětlil.

Ale já o tom vím svoje. Svádějí tam boje na život a na smrt, spravedlivého soudce jim dělá staletý jasan.

Musím to vědět.

Jsem roháč a čekám na svého soka…