Příběh druhý
Lidé tam bývali za minulých čas jiní než nyní. Příběh, o kterém se nyní rozepíšu, se stal mojí mamince a jejímu bratranci, když byli malí. Jednalo se o dobu, kdy jim bylo zhruba deset let. Oba se spolu dopustili mnoha lotrovin. Jedna mě doslova rozesmála na plné pecky, jak se říká. Jelikož byla jiná doba, tak se tím pádem nebáli rodiče pouštět své malé děti ven i v noci a kór na vesnici. Byla už hluboká tma, když mou maminku a jejího bratrance napadlo, že budou zastavovat projíždějící auta na silnici.
Nyní si asi říkáte, že jak. Měli v úmyslu to dělat tak jako policie. Měli totiž takovou speciální baterku, jenž se dala považovat za tu policejní, protože svítila červeně, zeleně i modře. Domluvili se tedy a každý si přinesl tu svou. Vyzkoušeli si, jestli fungují a jelikož ano, tak se šlo tzv. do akce. Na první v uvozovkách úlovek nemuseli čekat dlouho. Přibližovalo se k nim pomalu auto a tak vyšli z úkrytu, rozsvítili baterky a začali s nimi mávat na znamení, aby řidič zastavil. Když začal brzdit, tak se utekli schovat do skrýše. Řidič zastavil, vystoupil a bylo mu divné, že tam nikdo není. Tak si zas nasedl a odjel.
Moje maminka a její bratranec se mohli, jak se říká umlátit smíchy. Jenže nesmáli se dlouho. Druhý řidič už nebyl tak shovívavý, právě naopak. Po chvíli čekání v úkrytu se oba nezbedníci dočkali právě už zmíněného druhého řidiče. Byl ještě docela daleko a už opět mávali baterkami jako by to byla policie. Jenže tentokrát jim to tak úplně nevyšlo. Řidič je i přes velkou tmu zahlédl a dobře viděl, že to jsou malé děti. Tak zastavil a co se dělo pak – vylezl z auta a začal doslova řvát poměrně velké nadávky, které by se dnes považovali za vcelku vulgární.
Na moji maminku a jejího rodinného souputníka totiž křičel, cituji – vy parchanti, ja vás zabijem. Pochopitelně to bylo ve slovenštině. No, a co udělali ti dva. Jelikož byli oba z chudých rodin, tak chodili po ulici bosky. Dali se i bez bot na útěk. Běželi přes potok, přes trávu, přes bláto. Hlavně, aby je nechytil. To se také podařilo. Avšak tu byl jeden problém, a to docela velký. Tomu kraji se říkalo kopanice. A tam se znali všichni, tzv. každý s každým. To znamenalo, že by se to mohlo donést i k jejich rodičům. Naštěstí se tak nestalo. Kdyby se to totiž dostalo až k babičce, čili k mámě mojí maminky, tak by ji doslova seřezala jako koně – babička totiž byla velmi přísná.