Pod modrou oblohou

Proč, říkám si, k sakru, pořád zapomínám ty zatracené klíče. Proč něco tak nicotného a nedůležitého řídí můj život a rozhoduje o mém denním programu. Zapomínat klíče je asi můj životní úděl. Moje hlava vydává každé ráno pokyn, aby je ruce uložily do batohu k ostatním věcem, ale ruce to prostě neudělají. Nevím, jestli to od nich není schválnost, třeba se jim u nás doma nelíbí a daleko víc si to užijí venku na kusu polystyrenu.

Ještě, že ho tady tenkrát stavební firma zapomněla. Je dost velký i široký na to, abych pohodlně přečkal chvíle do té doby, než se k večeru naši vrátí z chaty. To se ví, nachytat se tady nenechám, v momentě, kdy uslyším zajíždět naše auto na parkovací místo mizím, obejdu barák z druhé strany a dělám, že právě přicházím. „To je ale náhodička! Vy jste taky právě dorazili?" Zatím mi tato strategie vychází, protože pokud bych se přiznal, že jsem asi už po milionté zapomněl ty debilní klíče, vyslechl bych si něco o nezodpovědnosti ke své vlastní osobě o nespolehlivosti a lajdáctví. Slovo lajdáctví nemám rád a proto tady vysedávám tajně, do doby, než někdo ze sousedů poví našim, že často trávím svůj volný čas před barákem na zapomenutém kusu špinavého polystyrenu. Jednou na mě dokonce volala sousedka z jedničky, copak že tam provádím a jestli něco nepotřebuji. Její pomoc jsem odmítl se slovy, že se tady učím, protože mi to na vzduchu líp myslí. Tím jsem si zkomplikoval situaci, protože od toho dne mám pro jistotu vedle sebe položenou učebnici.

Dnes je venku hezky. Mám pocit, že na rozpáleném sídlišti nezůstala ani noha. Okna jsou pozavíraná, žaluzie zatažené, balkony osiřely. Všude klid a pohoda. Dívám se na modrou oblohu a mám pocit, že jsme tu zůstali jen sami dva.

Naši odjeli na chalupu sbírat hrách, jahody, maliny, borůvky co ve skutečnosti borůvky nejsou, ale říkáme jim tak. Musí vyvětrat, zamést chodníček aby se blyštil a sousedé nás nepomluvili. Také musí vyčíslit škody, co tu zbyly po sběračích kovů. Minule chyběly tyčky od rajčat a paprik. Aby si je nějaký dobrák mohl pohodlně odnést, udělal ještě velkou díru do plotu. Zahradničení je koníček snad jen pro otrlé a já si podle těchto zkušeností dobře rozmyslím, jestli se na něho jednou vrhnu nebo si raději v trhu nakoupím zeleninku z Polska.

Pod modrou oblohou se to dobře přemýšlí. Čekám na klíče a přemýšlím, kdo asi bydlí v oknech vedlejších baráků. Snažím se spočítat byty, ale u čtyř set se mi přestane chtít přemýšlet. Proč zatěžovat hlavu tak zbytečnými počty? Podle ozdobených oken pozná dětské pokoje. Nálepky včelky Máji a medvídka Pú říkají, že tam bydlí někdo úplně malý. Některá okna mají nazdobené záclony a na nich pověšených spoustu drobností. Z venku to vypadá trochu divně. Některá okna jsou bez záclon, někde mají jen závěsy.

Společně s modrou oblohou pozorujeme ztichlé okolí. Nic jiného nám nezbývá, zbyli jsme totiž na sídlišti sami dva. Odněkud se ozve křik. Ba ne, sami dva tu nejsme. Zůstaly tu ještě vlaštovky. Poletují mezi domy a chytají sídlištní mouchy. Jejich let připomíná akrobatický výkon. Nevím, jestli moucha sídlištní se chytá lépe než moucha, která žije na venkově. Je tato moucha lenivější, než její vysportovaná kamarádka, která žije zdravějším životním stylem a dýchá vzduch plný vůně borového jehličí?

Chtěl bych se někoho zeptat. Modrá obloha se na mě dívá z výšky a mám pocit, že si ťuká na čelo. „Mít tak tvoje starosti" říká si. „Víš, co já musím hlídat kluků a holek, co si právě zapomněli klíče? Dovedeš si představit, jak náročné je prohlížet všechna ta okna, počítat balkony, čekat s vámi na rodiče, až dorazí domů a konečně vám odemknou dveře? Někdy bych se nejraději zatáhla a odtáhla spát!"

Já ale stejně vím, že ona to tak nemyslí. Modrá obloha je prostě modrá a taková i zůstane. Pohodová a pozitivní. Až příště zase zapomenu klíče, bude si tu se mnou povídat znova.