Po stopách dávných erbů
Rytíř si ho nejdříve musel zasloužit, popřípadě draze koupit, a potom se snažit žít v souladu s rytířskými zvyky. To znamená, že nesměl hřešit proti rytířské cti, musel se chovat podle pravidel, být statečným a svému pánovi v těžkých chvílích po boku. Pokud by tuto podmínku nesplnil, ke králi by se choval nedůstojně, pomoc mu odmítl a v boji by nebyl dostatečně statečným, nepodporoval jeho myšlenky a vize, mohl by o své privilegium - erb, dokonce přijít. Král si jakoukoli zradu pamatuje a dobře ví, jak moc utrpí čest člověka, kterému jeho znamení potupně veřejně odejme.
V přelomu jedenáctého a dvanáctého století se to půtkami jen hemžilo. Muži byli prý stateční, těšilo je položit život za svého panovníka, být silným a odhodlaným až do svého skonu. Možná, že i proto se středověku v některých pramenech říká „temný".
Padnout za krále bylo potěšením a ctí každého poddaného, ale postupem času začalo být bojiště značně nepřehledné. Při větším počtu bojujících se ztrácel přehled, kdo komu velí, do kterého tábora patří a na čí straně vlastně stojí. Nebylo výjimkou, když se skupinky spřízněných vojáků pustily do boje ve svých vlastních řadách a zjistily to až ve chvíli, kdy byli na obou stranách první padlí.
Od počátku dvanáctého století se proto ujmul nápad s erbem, jako poznávacím znamením. Z počátku byl jen výraznými barvami vymalován na dřevěném štítu. Tento nápad se příliš neosvědčil, protože dřevo se snadno poškodilo, navíc ztracený a zneužitý štít mohl znamenat další nebezpečí ve vlastních řadách. A tak se erby začaly objevovat i na ostatní výbavě rytíře. Toto poznávací znamení už z dálky prozrazovalo, s kým mají ostatní tu čest, vzory se stávaly přehlednější a symboly jasnější. Od třináctého století jsou k vidění i na přilbách, zbraních, látkových pláštích, postrojích na koně a dokonce předmětech běžné denní potřeby.
S erby se doslova roztrhl pytel. Vyznat se v tolika barvách tvarech a motivech dovedl jen odborník. A tak vznikla heraldika - nauka o erbech. Lidé, kteří se zabývali studiem těchto znaků a jejich kombinací, se nazývali - heroldi.
Herold byl znalý a ve svém oboru pro svého pána neskutečně důležitý. V době míru vedl záznamy o historii rodu, organizoval oslavy, zval návštěvy, připravoval smuteční obřady. Ve svém vlastním volnu vymýšlel a rozkresloval další vzory erbů. V době válečné byli heroldi jedněmi z nejdůležitějších, kteří stáli po boku svého pána. Byli pečlivě chráněni. Jejich úkolem bylo po boji identifikovat raněné a zemřelé. Herold byl zárukou toho, že se poznají protistrany a nedojde k omylům.
Každá větší šlechtická rodina usilovala o svůj vlastní erb. Patřilo to k dobrému jménu celého rodu a působilo velmi prestižně. Muselo se dokonce vyhlásit opatření ustanovující přesná pravidla, jak se mají kombinovat barvy, vzory i znaky tak, aby to bylo pro ostatní jasné a přehledné a nevznikal chaos.
Erb se stále více začíná objevovat na běžných předmětech denní potřeby. Do módy přichází motivem si zdobit nábytek, postele, rámy velkých obrazů, dveře. Objevuje se na parketách v reprezentačních sálech. Erby se zdobí budovy i jednotlivé pokoje, najdeme je na nádobí, ubrusech i příborech. Šlechtické rodiny si je dávají na pečetě, aby s nimi mohli označit oficiální dokumenty.
Erb znamenal privilegium, které si dotyčný musel zasloužit. Pokud tomu tak nebylo, provinil se či zradil, na znamení zostuzení mu jej král odebral a potom veřejně vyvěsil patou vzhůru na znamení opovržení.