Nedělní zamyšlení

Dnes se rozdíly mezi jednotlivými dny v týdnu trochu stírají. V neděli mají otevřeny všechny větší markety, můžete zajít za zábavou, do kina, na plavání, otevřeno mají muzea i historické památky. Všichni ti, kdo se starají, aby v neděli bylo kam zajít, musí proto do práce. Když se zváží profese, kde se pracuje o víkendech stejně, jako v běžném týdnu, docházíme k závěru, že neděle už dávno není nedělí takovou, jaká bývala. Možná, že pojmenování tohoto dne po nicnedělání dokonce štve všechny ty zdravotníky, doktory, elektrikáře, pohotovostní službu, opraváře výtahů, prodavače, kuchaře, číšníky, recepční, pokladní, uklízeče, vrátné, řidiče autobusů i pracovníky na dráze a spoustu dalších lidí, kteří o víkendu pracují

Vzhledem k tomu, že jich bude pěkná řádka, stálo by možná za úvahu tyto zaměstnance zbytečně nedráždit a nevyhovující, zastaralý název dne vyměnit za nový. Jak by mohl znít jeho nový název je na zváženou. Když se člověk pohybuje po hypermarketu v neděli, má pocit, že je to nejdůležitější den v týdnu, den, kdy se musí stihnout to, co se jinam nevešlo. A tak zákazníci táhnou ten největší vozík proto, aby udělali ten největší nákup, protože přes týden na to nezbývá čas.

V nemocnicích to v neděli taky jenom hučí, každý chce navštívit svého nemocného právě tento den, protože se to sluší a chorého to potěší. To, že nemocný z nás onemocní ještě víc a možná ho z nás rozbolí i hlava, u postele se vás totiž sejde asi pět v případě, že máte malou rodinu a dvanáct v případě, že máte rodinu velkou. Všichni chtějí s nemocným rozmlouvat a povídat mu o tom, jak se těší, až se jim uzdraví. On zatím neví, kam dřív koukat, usmívá se na každého zvlášť a těší se, až gong ohlásí konec návštěv. Potom padne vysílením na lůžko a užívá si klidu.

Co se týká památek je také jasné. Málokdo z nás se vydává na výlet v pondělí po škole, málokdo má náladu na cestování ve všední den před odpolední šichtou. Dohonit to samozřejmě musíme v neděli. Útokem bereme, hrady, zámky, muzea, kolotoče, rozhlednu, solnou jeskyni i bobovou dráhu. Máme pocit, že stihnout toho musíme co nejvíc, protože na to přes týden zase není čas. A tak stíháme kolikrát akce dvě i tři. Čekáme trpělivě ve frontě na prohlídku, poslední skupina nám unikla jen o vlásek, škoda, je to zbytečná ztráta času. Když už jsme vyjeli ven, musíme si toho užít. Znám to i ze své vlastní zkušenosti. V neděli jsou ty největší fofry.

Rodiče nám toho v neděli chtějí i hodně sdělit, takže se během přemísťování z jednoho místa na druhé probírají školní úspěchy, zjišťují se důvody proč tomu tak je, zdali jsem hlupák já, nebo můj učitel. Plánují se také akce na celý příští týden. Dělá se to tak, že oni plánují a vy posloucháte. Když náhodou nebudete souhlasit, můžete pronést námitku, ale dobře víte, že vás laskavým (někdy i méně laskavým) hlasem vyvedou z omylu a přesvědčí vás o své pravdě, protože rodinný výlet, to je zážitek pro celou rodinu a poklad pro vaše vzpomínky z mládí.

Od jisté chvíle se nebráním protože vím, že o nedělích je v naší rodině poměrně veselo. Kdy jindy, než v neděli máte čas stát dvě a půl hodiny v zácpě na dálnici a ještě se tomu smát? Kdy jindy, než v neděli si můžu dopřát nezdravé kaloricky nevyvážené jídlo u stánku, protože se dnes doma nevaří. Kdy jindy, než v neděli můžu zalézt do chaty, dělat, že se učím a nerušeně u toho spát. V neděli nevadí zapomenutá navigace a možná ani špatné počasí. Nevadí ani to, že otce během nedělní siesty na zahradě pokadil dvakrát holub. Myslím, že přes týden by to nevydýchal ani rodič, ani pták. Ale když už byla ta neděle... Neděle je prostě neděle a čas si plyne trochu jinak.