Něco z historie postelí a postýlek
Přes víkend, když člověka z peřin nevyhání ani máma ani budík se to budí samo. Dobrý spánek prý posiluje a tak nemáme ponocovat, hrát do rána na počítači nebo čučet na nekonečné hlouposti v bedně. Prý je to trochu naše vina, že si po ránu připadáme unavení, nedospalí a nedostatečně připravení nosit ze školy jedničku za jedničkou. Ale, přestaňme shazovat vinu na naši postel a pojďme nakouknout trochu do její historie. Jak to s těmi postelemi kdysi vlastně bylo?
Místo na spaní bylo už v dávné historii velmi důležité. V lidských příbytcích se nejdřív začaly objevovat kusy kůže, které ulovili lovci. Čím bylo zvíře huňatější a větší, tím víc hřála. Kůže měly velkou výhodu v tom, že se lehce přenášely. Pokud vás přepadla únava během cesty nebo jste potřebovali uložit raněného, mohli jste ji položit kdekoliv. Ráno stačilo jen srolovat a pokračovat v další cestě. Jenže, potom nějakého koumáka napadlo, že by si vlastní kůži rád změkčil. Zřejmě se mu zem zdála hodně tvrdá, možná bylo zrovna po dešti... Sešil tedy dvě zvířecí kůže k sobě a vycpal je suchou trávou a listím.
V okamžiku, kdy si lidé začali stavit první jednoduché příbytky, začala se psát i první historie nábytku. Postel byla to nejdůležitější, co ve svém domě člověk měl. Ve většině míst na světě se spalo v poloze v leže. Je jen pár míst, kdy se tato poloha připisovala jen mrtvým a odpočinek probíhal spíš v sedící poloze. První postelí byla široká lavice vyrobená ze dřeva. Přes den se na nich sedělo a v noci spalo. Na lavicích se spávalo ještě v 19. století, odpočívali na nich v prvé řadě děti, potom čeledíni a ostatní služebnictvo v domě. Nechávali tady přenocovat třeba i pocestné.
Opravdová postel, to už byl velký kus majetku. Bývala dostatečně široká, v chalupě měli většinou jen jednu jedinou. Spával na ní hospodář se ženou a vešlo se k nim i nejmenší dítě, aby k němu nemuseli v noci vstávat. Postele bývaly jednoduché, vyráběné ručně, ale většinou krásně zdobené. Lidový nábytek se vyřezával hrubou řezbou, malovaly se na něho barvami různé motivy. V sídlech bohatých lidí se začaly objevovat veliké kusy nábytku, které se snažily chránit spánek závěsy proti slunci. Na holé dřevo se nastýlaly různé materiály pro měkčí spaní.
Ve starověku v oblasti Egypta a Persie byly potvrzeny nálezy rámového lůžka. Byla to konstrukce potažená kůží. Lůžko už tehdy mělo za úkol dopřát spáčovi dokonalý odpočinek. Proto bylo podélně prohnuté, tak jak to vidíme u dnešních zdravotních matrací. Hlava a nohy jsou při spánku výše, aby došlo k jejich odkrvení a odpočinutí. Myšlenka zvýšené zdravotní matrace tedy není nijak nová. Staří Egypťané znali také lůžko skládací. Jeden jeho exemplář byl nalezen i v Tutanchámonově hrobce. Panovník ho používal při svých cestách. Skládací lůžko, které používáme na chatě nebo dovolené není tedy taky žádnou novinkou.
Později, v období antiky přišla na řadu první pohovka - lenoška. Vznešený člověk ve starověku na ní dokázal trávit celé dny i hodiny. Spal na ní, jedl i pil, hrál hry a přijímal návštěvy, psal dopisy i řešil dění v domácnosti. Aby mu tady bylo příjemně, obklopoval se hromadami krásných měkkých polštářů a barevných přikrývek. V severských zemích, kde bylo chladněji se vyráběla masivní lůžka z tvrdého dřeva. Tyto postele se doplňovaly těžkou slaměnou matrací.
Zajímavé lože bylo objeveno při vikingských vykopávkách. Prohnuté příčky z tenkých prkének zajišťovaly matraci pérování a tím pohodlnějšího spaní. Tento systém se osvědčil a používal se ještě dalších pár století. Vytlačil ho až vynález drátěnky - pružné kovové sítě, která byla umístěna v rámu postele.
Románská lůžka byla jednoduchá, poznáte je podle vyřezávaných sloupků noh a okrajů rámu. Proti průvanu se začala objevovat malá stříška, říkalo se jí nebesa. Byla další vychytávkou, jak se člověk mohl při svém odpočinku bránit chladu a s různými obměnami se používala dál i v gotice a renesanci. Napřed měla podobu stříšky nad hlavou spícího, tzv. baldachýn. Později se přibyly těžké shrnovací závěsy, které poskytovaly soukromí, klid a panstvo chránily před zraky sloužících. Taková baldachýnová postel byla nákladná záležitost a současně i znakem bohatství. Některé kusy měly až neuvěřitelné rozměry, podobaly se malé chatě, byly nádherně vyřezávány, zdobeny a čalouněny vzácnými látkami. V kamenných sídlech bývalo chladno a vlhko a tak se není čemu divit, že bylo nejpříjemněji pod vyhřátou peřinou.
Období baroka a rokoka, to je v 17. a 18. století se už používaly baldachýny lehčí a závěsy je zdobí spíš pro dekoraci. Znovu na scénu přichází móda klasické otevřené postele. Z Francie přišla úplná novinka, lehký nábytek bílé barvy zdobený zlacenými reliéfy květin. Podle panovníka Ludvíka XVI, který tento nábytek na svém dvoře používal se mu dodnes říká „Ludvík".
Ve století 19. dochází zase k velké změně. Při výrobě lůžek se začínají používat kovové trubky. Jsou jednoduché a zajímavostí je, že je po nich ve starožitnictvích stále velká poptávka.
Dvacáté století s sebou přineslo sektorový nábytek. Jednoduchý, lehký, snadno se dal stěhovat, ale krásou se se svými předchůdci měřit nemohl. Velká monstra by se do našich domů a bytů už dávno nevešla a tak zvítězila jednoduchost, účelnost a pohodlí. Ne nadarmo se říká, že člověk se v posteli rodí i umírá.