Na tom našem dvorku - Babka Babánková lidová léčitelka

„Ach jo !!!“,povzdechla a vsoukala se do pantoflí, stojících vedle nočníku u postele. Vrávoravým krokem došla k oknu a poodhrnula těžký saténový závěs.

„Že jsem si to nemyslela, děda Zdvořáček ! Že si blázen stará nedá pokoj, jsou v baráku mnohem mladší nájemníci a ti si vesele vyspávají.“ Dokončila svoji samomluvu a ubírala se zpět do teplého pelíšku postele. „Zase ho budu muset jako každoročně léčit, ze všech získaných neduhů, které si takto užene.“

Děda Zdvořáček, člověk ze „staré školy“, zocelený řadou vojenských cvičení z mládí, měl na věc úplně jiný pohled. Jako tradičně, při pohledu z okna na bílé nadělení napadané z nebe, navlékl vlněné ponožky, obul staré vojenské boty „kanady“, oblékl prošívaný zimní kabát barvy khaki. Vzal do ruky hrablo na sníh, lopatu uhelku a kbelíky se solí a škvárou a pustil se do úklidu dvorku uprostřed obytných činžáků. „Přeci to tu nemohu nechat jen tak ležet. Každou chvíli potom odvezou někoho se zlámanýma noha nebo rukou.“ A tak kmet bez ohledu na svůj věk a zdraví se pustil do úklidu a jak sám říkal shazování kil, přibraných na těle po vánočním hodování. Zcela zdarma a možná za jedno, či dvě piva v hospodě Na Růžku, poslané mu uznalým spolunájemníkem z baráku kde bydlel, jako dík za usnadněnou práci, která na něj v uvedený týden, podle seznamu úklidových prací připadala….

Už třetí den je na dvorku ticho, sníh tiše padá a závěje narůstají, blíží se svátek Tří králů a děda Zdvořáček nikde. Babce Babánkové to nedalo a tiše zaklepala na dveře jeho bytu. Po delší době se ve dveřích objevila postava postaršího kmeta. Zabalený v pruhovaném županu, na hlavě čepici ( kulicha zvaného hadovka ) v zelené vybledlé barvě vzorku. Brýle na špičce nosu, pod nímž jako opratě závodního koně visely nudle z pokročilé rýmy.

„No nazdar,“ vyhrkla babka Babánková, „Vy jste tomu dal. Musíte si uvědomit, že už nejste žádný mladý jura a když si dáte takovou ranní rozcvičku, nesmíte do sebe lít rovnou z ledničky láhvové pivo. To hraničí téměř se zápalem plic. Hybaj do postele ! Já Vás z toho vyléčím.“ Zavřela za dědou dveře bytu a odešla o patro níž pro ukryté poklady domácí lékárny z jarní a letní úrody luk a strání.

Ani ne za hodinku se byt dědy Zdvořáčka, změnil téměř v saunu. Nejdříve babka Babánková zahnala kmeta do horké koupele, kterou posílila skleničkou ALPY a mořskou solí, to aby se dobře potil v posteli, až z lázně vyleze. Mezi tím se již vařily na sporáky a v rychlovarné konvici kvanta vody na čaje, které bylinkářka dělila na jedno druhové a směsi, se zásadou, že nejprve je důležité podpořit intenzivní pocení celého těla. K tomu sloužil čaj lipový, podbělový a z černého bezu, oslazený řádnou dávkou medu. „Drogu“ na tyto čaje babka sbírala v loňském roce v okolí dvorka ve kterém bydleli, za vydatné podpory a pomoci svého souseda dědy Zdvořáčka.

„Vidíte, pane Zdvořáček, jak se nám loňská píle nyní vrací v podobě léku.“ Konstatovala zkušená bylinkářka. „Potom, až se Vám zdravotně uleví tak nasadíme ještě bylinné čajové směsi a promažeme tělo hojivými mastmi.“
Děda Zdvořáček ležel v posteli vzorně a téměř v pozoru. Babka Babánková mu láskyplně upravovala peřinu, aby se soused co nejdříve uzdravil. Nerada by ho ztratila, to už by nebyla taková legrace na tom našem dvorku. Přejela rukou po peřině a vtom narazila na spodní polovině lože na nějaký tvrdý předmět. Cukla sebou, začervenala se a přeptala na se na příčinu : „Copak to tam dědo máte ?“

„Ále, co by“, povídá bezelstně děda Zdvořáček a poodhrnul peřinu, „moravský nebo také se říká valašský penicilin.“ Vytáhl flašku s 50 % slivovicí : „Přilévám si ji do těch Vašich prima horkých čajů, jako chladič! Moc to chutná a pomáhá to proti bolení hlavy.“

Babka Babánková opouštěla byt dědy Zdvořáčka se slovy : „Mráz kopřivu nespálí dědku!“ A sama pro sebe si cestou ke svému bytu řekla : „Je to dobré, už se děda dostává do starých kolejí.“