Malá myší pohádka
Každé ráno se tam probouzeli lidé, otevírali okna, dívali se do ranního sluníčka a pochvalovali si, jak se jim tady krásně žije. Nebylo divu, vždyť vesnička byla čistá, bílé domky zářily do nového dne, kohouti na plotech svým silným kokrháním předpovídali počasí plné sluníčka. V zahradách voněly květiny a stromy se s blížícím se podzimem ohýbaly pod tíhou sladkých červených jablek a hrušek, co voněly po medu. Člověk by těžko spočítal, kolik bylo v zahrádkách různého hmyzu.
Včely pobzukovaly na jeteli, berušky počítaly svoje puntíky v kalíšku zvonku, čmelák si spokojeně basoval a ochutnával nektar z červených fazolových kvítků. Dokonce i vosy dnes byly mírné, slétly se na té nejvyšší jabloni a pořádaly jablečný dýchánek na nejkrásnějším červeném jablku. Na pastvinách právě snídaly krávy. Šťavnatá tráva voňavá od mateřídoušky jim přišla jako ta největší dobrota.
Z domů začaly vycházet maminky, které sypaly zrní slepicím, věšely na šňůry čistě vyprané prádlo a do košíčků sbíraly tmavě fialové ostružiny. Dnes bude ke svačině koláč.
Ze dveří už vykukují děti, které se nemohou dočkat, až vyběhnou ven, na dvorek, aby pohladily koťata a obhlídly, kolik na zahradu přes noc našlo cestu šneků. Deset? Nebo dokonce víc? Tak honem umýt, učesat, do ruky vzít chleba s tvarohovou pomazánkou a rychle ven na sluníčko, užít si volný den.
Jenže, i v té nejkrásnější vesničce se čas od času objeví na obloze mráček. To, že je tady všeho dostatek se doslechly čtyři myši ze sousedství. Už kolikátá myší generace žila ve starém opuštěném mlýně a nevedlo se jim tady poslední dobou dobře. Mlýn byl rozlehlý, místa měly dost, ale potrava, která tady byla začala docházet. Ta trocha zrní či zbytek mouky nebo krupice, co tu zbyla po hospodáři, čtyřem kamarádům nestačila ani k obědu.
Ale, jak už to bývá, člověk, i myš, mají za ušima a hledají cesty a cestičky, jak se mít o trochu lépe. A když člověk, nebo myš, zjistí, že je v sousední vesnici přímo ráj, musí se tam vydat. Chtě, nechtě. Čtyři myšky sbalily do ranečku poslední zbytek tvrdého chleba co jim zbyl, to aby po cestě netrpěly hladem a vydaly se za dobrodružstvím. Začnou nový život tam, kde je všeho dostatek, dost mají chudoby, hladu a strádání.
V malé vesničce s bílými domky a voňavými zahrádkami zatím nastala noc. Byla krásná, na černým sametem potažené obloze poblikávaly hvězdičky a měsíc osvětloval hladinu rybníka, aby se žábám lépe koncertovalo a viděly na noty. Jen pozorný by si všiml toho, že se pod plotem z planěk protáhly čtyři šedivá myší tělíčka.
Ráno lidé vstávali a otevírali okna, poslouchali bručouna čmeláka a dívali se do sluníčka. Dětem mazali chleba s tvarohovou pomazánkou. Všechno se zdálo stejné, ale všechno bylo trochu jinak. Mámy na zahradě nenasbíraly žádné ostružiny, protože je v noci někdo předběhl. Tátové nemohli sklidit zeleninu ze zahrádek, okurky, cukety, dýně i sladké melouny, všecko bylo nakousané ostrými zoubky. Taky spadané ovoce, jablka i hrušky co voní po medu. Lidé pokyvovali hlavami a nespokojeně říkali: „Myši, máme tady asi myši!" Bylo jim jasné, že pro ně začíná nelehký boj.
Druhý den se poztrácely ořechy. Lískové i vlašské, nezbyl ani jediný. „Z čeho budeme péct vánoční cukroví", hubovaly mámy, „bez ořechů to přece nejde". Příští den dostali myší kamarádi chuť na sladké sušené ovoce a další den hodovali na pšeničném poli.
To už bylo moc. Mámy a tátové se rozzlobeně radili, jak s myškami zatočit. Chystali různé léčky, líčili pastičky, vyháněli je, jak jen mohli. Ale myšky byly chytré a nástrahy vždycky včas prohlédly.
Kde nic nezmůžou tátové a mámy, tam si spolehlivě poradí děti. Myšek jim bylo taky trochu líto. Děti někdy dokážou zázračné věci a dokážou si poradit s věcmi, které žádný dospělák neumí. Dobře ví, jak mluvit se zvířaty, rozumí jejich hlasu, vidí jim na očích, na co právě myslí. Napadlo je, že by se mohli s myškami zkusit domluvit. Po dobrém. K čemu pasti a nástrahy.
A tak hned další den, když bílou vesničku znova probouzelo ranní sluníčko a začala se otevírat první okna, vyběhli kluci a holky ven. Do ruky vzali chleba s tvarohovou pomazánkou a utíkali na pšeničné pole za vesnicí. Myšky zatím spaly v chodbičce ukryté pod kořeny. Byly unavené z dalšího nočního lupu.
Jak to celé dopadlo? Jistěže dobře! Pro vesnici, pro děti i pro čtyři malé šedé myšky. Děti totiž napadlo, že tak malí tvorové dokážou velikou spoustu práce. Napadlo je, že by mohli na poli pomáhat s úrodou. Budou sbírat zapomenutá zrnka, která z obilných klasů vypadla, budou hlídat makovice před housenkami, z půdy vyženou každého, kdo by chtěl škodit. Na oplátku za svou práci si naberou zrníček, co hrdlo ráčí.
A myši svůj slib splnily. Od té doby se už nikdy nestalo, že by se po půdách ztrácely oříšky a mámy neměly z čeho upéct sladký ostružinový koláč ke svačině.