Křesťanství

U provizorního lůžka ležela keramická miska, ve které doutnala směs bylinek k vyhánění zlých duchů. Šaman si cosi mumlal neznámou řečí podobnou zpěvu. Vázal jednotlivá slova a do rytmu nad dítětem pohyboval vybělenou kostí předků. Chvílemi se ztrácel ve štiplavém dýmu.

Rodina sotva dýchala. Nikdo z nich se neodvažoval ani pohnout. Začínali věřit, že je šamanovo snažení marné. Nic z toho, co poradil, nepomáhalo. Naopak, všechno bylo jenom horší. Pochopili, že démon, který dítě napadl, jeho tělo hned tak neopustí. Bude ho sužovat, dokud nezemře, a pak si najde další oběť. Nové tělo někoho ve vesnici. A mrtvolka se bude vracet do světa živých. Bude ničit jejich životy, hubit dobytek… Nečeká je lehký život, to bylo jasné.

I samotný šaman se vzdal. Opatrně uhasil doutnající rostlinky v misce a uložil kost do váčku na opasku. Nepatrně zavrtěl hlavou. Dítě umíralo a on si netroufl otevřít pusu, aby snad nevdechl démona, který co nevidět tělíčko opustí. Pokrčil rameny a beze slova vyšel před chatu.

•••

Rodina byla pokřtěná už od dob svých předků, ale žila hluboko v lesích a do nejbližšího kostela to bylo daleko, aby tam pro duchovní útěchu chodili pravidelně. Ani teď tam nevyrazili žádat pro dítě křesťanský pohřeb.
Nechtěli ho. Pak by nemohli pořádat během slunovratů hostiny a zpřetrhali by jeho vazby se světem živých. Už by se s ním nemohli o svátcích setkávat.

Možná jim šaman nepomohl, ale teď ho bylo opět potřeba. Měli mu sice za zlé, že démona z dítěte nevyhnal a přesto za ním šli s dary, jen aby mrtvému zajistili důstojný pohřeb v posvátném háji.

•••

Z prostranství vyšel průvod, který směřoval k posvátnému háji. Nikdo si nevšiml dvou zvědavých očí, jež je sledovaly z křoví.

Na nosítkách nesli tělíčko mrtvého dítěte ozdobené drobnými amulety. Měly mu zajistit klid ve světě mrtvých. Podobné znaky mělo nakreslené také na obličeji a hřbetech rukou. Museli ho ochránit jak nejlépe to šlo. Nejlepší by bylo zahnat démona jednou pro vždy. Kdyby snad nechtěl tělo opustit, museli ochránit alespoň sebe. Nikdo neměl jistotu, kde je démon právě teď.

•••

Jezdci štvali koně po prašné cestě, až jim od kopyt odletovaly hroudy suché hlíny. Od zbraní se odrážely paprsky slunce. Vedl je mužík s vykulenýma očima. Bez váhání mířil k posvátnému háji tajných pohanů.

Tady seskočil ze sedla a spokojeně přikývl. Byly tu ještě dobře znatelné stopy po nedávném kopání. Jeho pán bude spokojený. Chtěl pohanství ze svých držav vymýtit jednou pro vždy. Teď měl příležitost. Celou tuhle lesní vesnici mohl potrestat. Alespoň jeden z nich měl být pravý křesťan a pokusit se zabránit pohřbu, kvůli kterému mrtvý přišel o spasení.

Pokynul vojákům, kteří přijeli s ním, aby tělíčko vyhrabali. Nikomu z nich se do téhle neradostné práce nechtělo, ale chápali, že je to nezbytné.

Opodál postával kněz. Vše pečlivě sledoval a tiše se modlil. Nechtěl tady být, všude cítil působení temných sil pohanských bůžků z nejhlubších pekel. Místo bylo potřeba vysvětit, aby temné síly přestaly ovládat duše věřících. Musel je přivést na cestu pravé víry. Věděl, že jsou sice pokřtění, ale zřejmě to bylo málo.

•••

Vojsko se vydalo zpět do vesnice. Teď nebo nikdy. Byla poslední možnost vyvrátit zlo z kořenů. Poslední varování ostatních pohanů, aby začali myslet na spásu své duše. Proto bylo potřeba obětovat vše, i životy některých poddaných. Pak snad ostatním dojde, jaké chyby se dopustili.

Ve vesnici byly jen ženy s malými dětmi. Ostatní odešli do lesa obstarat potravu. Do panského lesa, jak si zlostně uvědomil velitel ozbrojenců. Už to samo o sobě si zasluhovalo přísné potrestání.

Pohybem ruky dal vojákům najevo, aby sehnali všechny přítomné na prostranství uprostřed vesnice. Na vyvýšené místo nechal položit tělíčko a postavil se tak, aby na první pohled nebylo vidět.

„Od spolehlivého člověka jsem se dozvěděl, že nejste praví křesťané. Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, ale teď mám důkaz,“ o krok ustoupil a odkryl tak pohled na mrtvolku dítěte.

Jedna z žen se se zoufalým zavytím vrhla na zem. Zvuky, které vydávala se podobaly spíš vytí zvířete, než hlasu člověka. U úst se jí objevila pěna. Kněz ustoupil a před sebou mával krucifixem. „Apage satanas!“ mumlal.

Žena na něj upřela šílené oči. Zavyla a vrhla se ke svému dítěti. Popadla tělíčko do náruče a spokojeně se usadila na vyvýšené místo, kde ještě před chvílí leželo.

Velitel pokynul svým vojákům, kteří vykročili k ženě a pevně ji drželi mezi sebou. Tak ani ďábel ovládající její tělo nemohl kněze ohrozit.

•••

Muži se vraceli do podivně ztichlé vesnice. Už z dálky byl cítit železitý pach krve. Radši ani nechtěli pomyslet, co se tady stalo, a přesto věděli, že to bylo nevyhnutelné. Jednou se to stát muselo, tím si byli jistí.
Před časem začali v lese nacházet tábory, které někdo narychlo opustil. Nechali si zprávu o hrozícím nebezpečí pro sebe. A teď na to doplatili.

Vesnice byla zničená. Většina jejich obydlí lehla popelem. Nic tu pro ně nezůstalo. Rozhodli se. Za tohle si jejich pán zasloužil potrestat. Budou mu škodit, jak jen to půjde. Své rozhodnutí stvrdili slavnostní přísahou.

Voják ukrytý v křoví si spokojeně zamnul ruce. S nimi jeho pán nebude mít moc práce.