Když mě nebaví vůbec nic

Možná, že „vůbec nic" přilákala právě ta šedivá barva sedačky. Možná, že ji táhne a vábí a láká tak moc, že se neleká ani mojí přítomnosti. Naše rodina koupi soupravy v tomto odstínu odhlasovala právoplatnými hlasy v poměru 3:2, při čemž brala v potaz cenu, materiál, kvalitu i záruční dobu. Tento model byl v akčním výprodeji a rodinná rada odhlasovala, že pro nás, bandu nevychovanců bohatě dostačuje, protože ji po roce stejně zničíme.

Ano, chápu, sedací souprava má u nás v bytě zvláštní poslání. Jelikož je nás dětí jako smetí a na rozdíl od svých mnoha spolužáků mám to štěstí mít i oba vlastní rodiče, kteří žijí v jedné domácnosti, je nás doma jako much. S poslední, nejmenší mouchou jsme překonali kapacitu jídelního stolu. V panelových bytech panují stísněné podmínky a do malé kuchyňky nacpete stůl maximálně pro čtyři jedince.

Problém přišel ve chvíli, kdy se nejmladší moucha chtěla dobrovolně začít zúčastňovat našich pravidelných rodinných sezení. Největší moucha ji v té chvíli musela držet na klíně a to se té malé vůbec nelíbilo. Někdy se přemístila k jiné, menší mouše, ale ta, neměla zájem přijímat vetřelce, svoje teritorium si několikrát bránila silnými kusadly. Malá moucha s hryzancem na ramínku byla přemístěna do rohu, k druhé dospělé mouše. Ani tam se však necítila bezpečně. Tato členka rodinné rady totiž vede nejrůznější diskuze, hlasování a vyšetřování. Když má pocit, že ji ostatní neposlouchají, podrážděně bzučí a tluče do stolu křídly. Není divu, že takový typ porady malou mouchu neskutečně traumatizoval.

Při poslední schůzi neunesla tíživou situaci a při výslechu, kam se prostřední mušce poděl kredit z telefonu (včera ho totiž dobíjela rovnou pětistovkou) proplakala tři kapesníky.

Nejstarší mouchy byly nevrlé, podrážděné a hádavé jako před bouřkou. V hnízdě to vřelo, kypělo nespokojeností a pocitem nepochopení. A tak výkonní členové rady jednomyslně odhlasovali přemístění hlasovací schránky a přesun všech členů do obýváku. Nevím, jestli to bylo moudré rozhodnutí. No uznejte, mohou vás napadat pozitivní a příjemné myšlenky v šedivé sedačce?

K šedivé sedačce patří i šedivé myšlenky. A taky šedivá nálada a šedivé pocity a šedivé jídlo, které, i když je uvařeno dobře, chutná tak nějak šedivě. Šedivé brambory připomínají bouřkové mraky a po šedivém mase nemůžete zamlaskat „mňam, mňam". O šedivém pití nemluvím. Žízeň s ním zaženete, ale nerozeznáte rozdíl mezi vodou, kakaem či kolou.

Není tedy divu, že se v této sedačce nikomu nelíbí. Nikdo v ní nesedává rád. Teda, až na „vůbec nic". „Vůbec nic" si k sezení oblíbilo hlavně křeslo, které do soupravy patřilo a které mělo původně patřit mně.
Nevítaného hosta jsem zkoušel varovat, vyhánět ho, nadával jsem mu, křičel na něho, jenže, nebylo to nic platné. V křesle si hoví dál a nedělá u toho vůbec nic. Po několika dnech jsem přišel na to, že vztekat se na „vůbec nic" nemá smysl. Nejvíc ze všeho ho naštvu tím, že si ho nebudu všímat a budu dělat, že mě ale vůbec nezajímá. Tím docílím toho, že se v mé společnosti nebude cítit dobře, urazí se a potáhne zase někam o dům dál.

Na „vůbec nic" se totiž musí chytře. A věřte, že není jednoduché přechytračit někoho, kdo je chytřejší a daleko nápaditější, než vy.