Jednou v roce dáme si ovoce
Vánoční svátky a vůbec celé zimní období má tu výhodu, že se můžeme setkat s neznámými plody. Vždycky je to tak trochu dobrodružství, protože člověk nedokáže odhadnout, jestli zrovna tento plod je nezralý nebo je naopak přezrálý a jeho chuť bude ve skutečnosti úplně jiná, než má doopravdy být.
Pokud jste se o prázdninách podívali třeba do Španělska, Portugalska nebo na jih Itálie, určitě jste si toho rozdílu všimli. Ovoce, které si koupíme na tržišti, chutná skvěle. Je pochopitelné, když má takový banán zdolat cestu přes půl kontinentu, že se bude sklízet nezralý. Tak, aby se k nám nakupujícím dostal v tu pravou chvíli, protože po cestě ještě trochu „dojde".
Nedávno prodávali u nás v bufetu banány opravdu hodně zelené. Vypadaly, jako by je někdo postříkal nejstrašnějším odstínem brčálové barvy. A lidi je kupovali. Možná i proto, že byly v akci za devatenáct korun. Protože jsem student, který má do kapsy hluboko, taky jsem si tři brčálové kousky z bedny vytáhl a s pocitem, že jsem něco málo ušetřil se vydal zaplatit k pokladně.
Jsem student nemajetný a navíc i zapomnětlivý. Když jsem svoje banány vytahoval z batohu, byl už pozdní večer. V igelitovém sáčku se zahřívaly asi deset hodin a to doslova, protože byly mokré a na dotyk teplé. Můj známý je výborný chemik a teplota ovoce ho velice zaujala. Říkal, že si není jistý, ale zahřívání mohl způsobit některý z postřiků, kterými se ovoce stříká aby neplesnivělo, rychle nedozrávalo, nelezl do něho hmyz a hadi.
Banány taky poněkud divně voněly. Plísní. Ale takovou jinou a silnější, než znám třeba z rajčat nebo papriky. Bylo to cítit na sto honů. V této chvíli se moje budoucí svačina stala hodně populární, jsme třída biologů a tohle jsme si rozhodně nemohli nechat ujít.
Zvláštní bylo, že všechny tři banány za těch několik hodin dozrály a přezrály. Jejich barva se nijak výrazně nezměnila, z brčálové se stala šedo brčálová, ale ovoce bylo uvnitř tak měkké, že se dalo jíst lžičkou. Chvílemi i teklo. Oloupat se nedalo, chuť byla příšerná a deset korun v tahu. A to jsem si myslel, jak výborně jsem ráno nakoupil. Banány dostaly milost, chuť už na ně ten večer nikdo neměl.
Ráno se ale konalo jedno veliké překvapení. Moji „zelenáči" přes noc zmizeli. Bylo to divné, hledal jsem v koši, ve skříni i za oknem a začínal si myslet, že se na mě snad urazily a odešly někam, kde je budou mít rádi. Rozuzlení přišlo vzápětí. Spolubydlící od vedle si zapomněl objednat večeři a tak se mu moje nedojedená svačina móóóc hodila. Dokonce si pochvaloval, že tak skvělé banány už dlouho nejedl.
No řekněte. Když neznáme chuť ovoce, které je utržené přímo ze stromu a nemáme ho s čím chuťově porovnat, můžeme si krásně myslet, že k večeři jíme normální banány s normální chutí a normálním zápachem. Nevíme totiž, jak ty „normální" skutečně chutnají.