Jak to bylo s brýlemi
Zřejmě se jednalo o učence, kterému slábl zrak a on se rozhodl bojovat s nepřízní osudu. Brýle lidé používali už v první polovině 14. století. Tehdy jim ještě připisovali zvláštní léčitelskou moc. Dokonce i slepnoucí král Jan Lucemburský podstoupil léčebnou kůru pomocí brýlí. Jeho oční choroba však pokračovala dál a prohlubovala se. Ať se lékař na něho snažil přes brýle dívat co nejlépe, králův stav se nezlepšil. Lékař své metodě věřil, věřil v zázračnou sílu své brýlové kůry. Myslel, že pozorováním přes ně královu nemoc odvrátí nebo aspoň zpomalí a to se mu stalo i osudným. Rozzlobený panovník nechal tohoto doktora pro výstrahu utopit. Sám o něco později padl v bitvě u Kresčaku už úplně slepý.
Předpokládá se, že předchůdci brýlí byly dokonale vybroušené křišťály. Římský císař Nero vlastnil brilantně vybroušený smaragd, který mu prý pomáhal osvěžit unavené oko. V místech starověkých vykopávek se podařilo najít zvláštní kameny čočkovitého tvaru, které měly sloužit ke zlepšení vidění. Dnes se vědci ale spíš kloní k názoru, že se jednalo pouze o šperky. Tím, že se jejich movití majitelé přes ně dívali, ukazovali světu své bohatství a moc.
Snad až vybroušené křišťály, které se používaly ve středověkých klášterech mohly být používány jako první zvětšovací sklo. Pokládaly se na písmo, různě se podle potřeby přibližovaly a oddalovaly. Zajímavé zprávy nám z cest přivezl i italský obchodník, cestovatel a mořeplavec Marco Polo. Ve svých zážitcích z cest popisuje vzhled kobry indické v Indii. Setkal se prý s hadem s brýlemi. Podle toho je možné usuzovat, že i on brýle znal a to se psal rok 1295. Ne nadarmo se kobře ve starých přírodopisných knihách říkalo brejlovec.
Brýle samotné jsou vynález poměrně mladý, není jim snad více než osm set let. Jejich vynálezce známý není. V úvahu přichází hned několik mužů, kteří by mohli být jejich stvořiteli. Anglický učenec, přírodovědec a filozof Bacon žil ve 13. století. Znal některé zákonitosti optiky, věděl, že vypuklé čočky zvětšují písmena. I dominikánský mnich Spina podle zápisů v jedné z klášterních kronik v Pise prý zapůjčoval svým přátelům vynález, který posiloval zrak. Nejstarší vyobrazení brýlí ale pochází až z roku 1352. Na nástěnných freskách zobrazil jeden z italských malířů v chrámu poblíž Benátek mnichy studující vzácné rukopisy. Jeden z nich, má na nose brýle. Později se dokonce stalo velkou módou se nechat s brýlemi portrétovat, dodávalo to výraz úcty a učenosti.
Pokud byste se ptali po nejstarším hmatatelném zbytku brýlí, dostupné prameny uvádějí nález obruby na středověkém smetišti na břehu řeky Temže kousek od Londýna. Ve skutečnosti je to kostěný rámeček pocházející přibližně z roku 1440. Další cenný nález objevili potápěči v Jaderském moři. Z vraku lodi vyzvedli celou sadu kožených brýlí. Z těchto nálezů je patrné, že se do nich vkládaly upravené křišťálové čočky. Optické sklo bylo objeveno až daleko později.
Moderní rámeček, takový, jaký známe dnes vymyslel jeden londýnský optik až v roce 1730. Díky panu Scarlettovi si tak dnes nemusíme brýle kolem hlavy upevňovat drátem nebo hedvábnou stuhou přivazovat k ušním boltcům. Trošku jinak byly konstruované tzv. skřipce. Jejich obruba je spojena pérkem - můstkem. Tento patent se nemusel upevňovat kolem hlavy, ale obruba se nasazovala na nos. Byla často nepohodlná a příliš tlačila. A tak došlo k dalšímu vylepšení, vznikl moderní vylepšený skřipec, říkalo se mu cvikr. Ten se poměrně dlouhou dobu těšil veliké oblibě, nosili ho učenci, učitelé, úředníci, politici i vědci, často s ním bývalo vidět i prvního českého prezidenta T. G. Masaryka.
Jinou módní kapitolou, kterou měly rády hlavně ženy byl tzv. lorňon. Dvě čočky upevněné na jednom držátku je doprovázely do divadel, na procházky, do společnosti i na plesy.
Čas přál ale nejvíce brýlím. Snad pro jejich praktičnost, snad právě proto, že čím dál více lidí má potřebu korigovat svůj zrak. Na výběr je množství výrobků, tisíce druhů rámečků, skla si pořizujeme podle svého zdravotního stavu a potřeby. Každý si může vybrat takové, které mu usnadní vidění.